Písně z druhého patra

Chladná a mrazivá vize odlidštěné společnosti ovládané jakýmisi neviditelnými ekonomickými mechanismy. Lidé jsou tu bledí, zaprášení, zašedlí, někdy děsivě obézní, ale vždy umrlí. Automatizovaný, chladný svět. Dlouhé statické záběry se shodují s jednotlivými scénami-výjevy. Depresivní a absolutně deprimující film. (09.02.2009)

Jak bývá hezkým evropským zvykem, film se tváří dostatečně intelektuálně, nepřístupně a odtažitě. Jenže na rozdíl od ostatních zde se vypisujících nevidím na tomto filmu pranic originálního. Je to typická směska rádobyabsurdních a zdánlivě všeříkajících scének, zlomků smutných příběhů a výkřiků zoufalých existencí. Jenže stejně jako pohled na deprese a výkřiky po čase člověka otupí a pak je nevnímá, stejně člověka otupí i fakt, že celých posledních patnáct let se v Evropě točí neustále stejné povídkovo-zlomkovité trudné filmy o životě, chápání života a lidském údělu... (02.08.2008)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)

Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. (20.06.2015)

Prečo, pán Anderson, prečo to robíte? Tento švédsky humor alebo satira alebo ako-to-nazvať je ďaleko divnejší, ako by som mohol čakať. Tu sa dá udeliť len odpad alebo päť hviezd. A ja som bližšie k tomu odpadu, tak nebudem provokovať, keď som málo pochopil a väčšinou len čumel. Na obetovanie dieťaťa, vyhadzovanie krížov, pármetrovú jazdu taxíkom alebo aj domácu idylku pri sviečkach. Na pozadí hlavnej scény sa toho odohráva naozaj dosť, to mi prišlo ako najzaujímavejší prvok filmu. (20.06.2015)