Písně z druhého patra

Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. (20.06.2015)

75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne? (20.03.2007)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici. (21.02.2012)

Nic podobného jsem doposud neviděl. Sled statických scének, skoro až povídek, které se spolu s osudy jejich představitelů vzájemně prolínají a dohromady dávají nelichotivý obraz o stavu lidství. Některé scény jsou geniální (Metro, Generál), některé trošku didaktické (Zastávka, Holčička) a osobně mě trochu míjí ta náboženská rovina filmu. Jestliže jsou filmy, které moralizují otevřeně až násilně ( Lars von Trier) tady si toho málem ani nevšimnete. Zato se jednotlivé obrazy díky své působivosti pomalu a nenápadně vryjí až do morku kostí a řeknu vám, není to v tu chvíli příjemný pocit být člověkem. (08.08.2005)