O slavnosti a hostech

Absurdní alegorie, bohužel podpořená absurditou některých nehereckých projevů a obyčejnější režií. V tomto žánru stojí Juráčkův Případ pro začínajícího kata daleko výše. Zobrazení tehdejší doby slavností je to ale povedené (ve svém oboru absurdity ovšem méně aspirující na mrazivou hloubku sdělení) a každopádně tu najdeme styčné body např. s Franzem Kafkou nebo s pozdějším filmovým Rozmarným létem, což dokumentuje, jak pestrých komunikačních prostředků Nová vlna používala. S nadčasovou platností zobrazená lidská průměrnost v časech plíživé zvůle s dvojí tváří, životní role Klusáka. "- Zatím nic neřikej, pak si můžem stěžovat všichni." ... "- Přes zeď se u nás nesmí a vod dveří jsme ztratili klíč." 3-4* (21.02.2013)

Dovnitř už nemůžete, přes zeď se u nás nesmí a od dveří sme ztratili klíč. Nesmírně odvážné dílo na svou dobu, alegorie totality, zákeřnost a hraná zdvořilost, jedna velká povinná oslava. Člověk musí číst mezi řádky a vnímat dialogy v širším kontextu. Mrazivá pointa s hledáním ztraceného hosta. (07.02.2011)

Geniální filmový zákusek Jana Němce. Absurdní jsou nejen veškeré slavnosti a oslavy, jichž se účastníme nebo neúčastníme (Evald Schorm byl úchvatný). Nesmyslná byla i pravidla hry, jež museli občané v naší nesvobodné zemi dodržovat dlouhých čtyřicet let. "Překročil čáru! On překročil čáru!" (10.07.2009)

Říkám to nerad, ale film mě zklamal. A o to je to horší, že ke mne přišlo zlamání zrovna v jednom z mých nejoblíbenějších filmových období - v České nové vlně. Původně jsem chtěl dát pouze dvě hvězdičky, ovšem tu jednu musím přidat, z důvodu toho, že se jedná o dílo, které je o něčem, má smysl a něco říká. Já však bohužel plně nezjistil o čem, jaký a co. (14.09.2007)

Máloktorému filmu sa podarilo takým mrazivým a až na dreň idúcim spôsobom skarikovať absurditu vtedajšieho (a v normalizácii pokračujúceho) režimu. Máloktorému filmu, ktorý Orweloskou jasnozrivosťou a Kafkovským absurdnom na malom priestore zobrazil, ako funguje moc, strach, kolaborácia a únik, sa podarilo prekonať ostražitosť cenzorov a dostať sa do distribúcie. Možno bol na nich príliš zložitý, možno bol aj vo svojej dobe príliš zložitý pre mnohých divákov, ktorí iba podvedome tušili, že za tými figúrkami a ich zdanlivo nič nehovoriacimi slovami a konaním je niečo významné, čo nebolo možné vyjadriť jednoduchšie a priamejšie. A mám vážnu obavu, že dnešnej mladej generácii už nepovie vôbec nič, pretože bunky na vnímanie podobenstiev, ktoré sa vyvinuli počas socializmu, už odumreli. Nepochybne je to film, ktorý má pevné miesto v československej kinematografii. A aj keď sa mi ho dnes podarilo vidieť iba druhý krát, mám z roku 1969 Janouškovu knižku 3 1/2 podruhé, v ktorej je značná časť jeho scenára. (14.02.2017)