The Party and the Guests
A Report on the Party and Guests
Režie:
Jan NěmecKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Karel MarešHrají:
Helena Pejšková, Jana Prachařová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Pavel Bošek, Karel Mareš, Evald Schorm, Jan Klusák, Jiří Němec, Ivan Vyskočil, Dana Němcová (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Sedm lidí je pozváno na slavnostní hostinu k narozeninám jakéhosi papaláše. Hosté tvoří vlastně vzorek celé společnosti. Brzy začnou vycházet najevo nepříjemné paradoxy celé situace: účast na hostině je sice dobrovolná, avšak nelze ji odmítnout. Každý smí kdykoliv odejít, avšak odchod je považován za urážku hostitele. Počáteční přátelskou atmosféru brzy vystřídá napětí, nejistota a tušení nebezpečí. Kupodivu se většina hostů snaží mocenský nátlak a manipulaci přehlížet. Pouze jeden projeví morální úroveň a odejde. Na odpadlíka, který si dovolil odvrátit se od ostatních, je nakonec uspořádána štvanice… Symbolické podobenství o totalitní moci je dílem režiséra Jana Němce, avšak jeho autorství je nutno připsat i scenáristce a výtvarnici Ester Krumbachové, tehdejší Němcově životní partnerce. Závažný a divácky náročný snímek získal v roce 1966 zaslouženou přízeň filmové kritiky a patří mezi díla, která nelze v souvislosti s českou Novou vlnou pominout. Za normalizace film pochopitelně putoval do pomyslného trezoru. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (156)
intelektuální elita filosofů a neherců v nudném poetickém blábolu (promiňte mi ten výraz, ale nejlépe vystihuje můj dojem) uspává každou minutou a každý bezduchý dialog ubíjí, leze na nervy a sráží procenta z mého hodnocení, které se především díky respektu k režisérovi a krátké stopáži (která byla i tak asi tak o hodinu delší, než jsem potřeboval) ustálilo na uzívaných a uklimbaných 20% [Festival Nad Řekou, 2009] ()
Kafkovsky absurdní alegorie vznikla podle povídky Ester Krumbachové, která se na filmu podílela jako spoluautor scénáře a samozřejmě jako výtvarník kostýmů. Skupinka přátel na pikniku je kolem procházejícím davem hostů nedaleké slavnosti nesmlouvavě vtlačena na oslavu. I po omluvě hostitele však nevyslovený nátlak stále visí nad slavnostní tabulí a po urážlivém odchodu jednoho z hostů jsou ostatní vyzváni k honitbě. Nepřehlédnutelné je (ne)herectví hudebního skladatele Jana Klusáka v jeho osobité stylizaci nejapně vlezlého šprýmaře. ()
Eh... s Kafkovskou absurdností nejde nesouhlasit a nejde ji nevidět, občas mi to navíc připomínalo Lynche (to ten geniální Klusák, pozdějc i v tandemu s Vykočilem)... ale celkově tomu prostě nemůžu dát víc než ty tři hvězdy. Formu alegorie i podobenství samozřejmě chápu a nemám s ní problém (bez mučení ale přiznávám, že mi tam toho stejně muselo uniknout víc, než co jsem zvládnul zpracovat), problém ale mám s tím, že jsem si to neuměl nějak konkrétně uchopit a tak jsem vlastně celou dobu pořádně nevěděl, na co přesně že se to koukám. Celý je to na takovym zvláštnim pomezí mezi groteskou a "normálnim" dramatem, ale nepodařilo se mi to toho za celou tu dobu nijak vplout - spíš jsem každou chvíli s otevřenou pusou sledoval, co se to tam zase děje. Tím nechci hodnotu filmu nijak snižovat, jeho naléhavost musela obzvlášť v těch šedesátejch letech bejt ještě úplně jinde než dneska, já to jen neumim označit za něco, co se mě osobně nějak mimořádně dotklo. Ale třeba na tom po dalšim zhlídnutí budu jinak. WTF moments: Jestli ti nehrající herci-neherci byli záměrem, tak fajn - ale tim spíš pak nechápu, co tim teda Němec sledoval (na mysli mám hlavně ty ženský role). A pokud prostě jen neuměli hrát, což je přesně to, co si myslim já, tak to tomu filmu jako celku obrovsky ublížilo - a možná bych neměl takovej problém se do toho dostat, kdyby mě tam tadyty nestrasvitelně odříkávaný repliky tolik neiritovaly. ()
Zcela mimořádný film, který mě i po druhém zhlédnutí udivuje svou promyšleností a celkovou působivostí. Stálo by za to porovnat, jak se s odstupem let mění divácké vnímání - současný divák si podle mého soudu neumí ani představit, v jakém kontextu byl tento film natočen a divácky přijat tehdejší společností. Z osobní zkušenosti s jedním z tehdejších "pamětníků" myslím, že se tehdy Janu Němcovi podařilo natočit film, který na inteligentní a vnímavé diváky zapůsobil skoro jako zjevení a otevřeně vyjádřil postoj, který tehdy rezonoval s velkou částí Němcovy generace. Pokud jde o často zmiňované paralely s Kafkovým Procesem, přijde mi zajímavé, že Jan Žalman se k nim ve své knize "Umlčený film" staví poměrně rezervovaně: "Jak sám příběh, tak způsob jeho podání jako by přímo prstem ukazovaly na autora Zámku či Procesu: táž prostota stylu i poetiky, táž absurdnost bez fantastičnosti, hrůznost bez děsivosti, násilí bez surovosti, týž způsob abstrakce a generalizace. Nicméně jen se tato myšlenka o přímé souvislosti s Kafkou vynoří, ozvou se proti ní námitky. Neboť důvodem toho, pod čím se Kafka hroutil, proč nemohl spát ani bdít a v důsledku čeho nebyl s to snášet "posloupnost života" - abychom mluvili jeho vlastními slovy - nebyl mravní stav světa. Jak píše Eduard Goldstücker v doslovu k třetím vydání Zámku, šlo mu "o poznání, o nalezení smyslu života (...) v šalebném labyrintu moderní existence, tedy spíše o výpravu faustovskou". Klíčovými pojmy mu byly skutečnost a pravda, "... pocit, že se mezi nás a pravou realitu našeho života vsunula skutečnost předstíraná, je myslím základní popud Kafkovy tvorby, kterou pojímal jako boj o proniknutí za fasádu, o odstranění všech nánosů, jež brání tomu, aby člověk plně pohleděl v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti." Bylo nutno trochu obšírněji citovat, aby vyniklo, v čem nejpodstatnějším se film O SLAVNOSTI A HOSTECH rozcházel s kafkovským pohledem na život, přes všechny jinak shody ve způsobu uměleckého ztvárnění." (cit. s. 190-191) ()
Galerie (6)
Zajímavosti (12)
- Díky igelitovému zastřešení scény bylo zamezeno nežádoucímu difuznímu světlu a mohlo se tak natáčet skoro celý den. (hippyman)
- Vtedajší prezident Antonín Novotný vnímal postavu vladára ako narážku na neho, a preto ho osobne zakázal hneď v prvej normalizačnej vlne. (Raccoon.city)
- Josef Škvorecký si ve filmu zahrál se svou ženou Zdenou. (Duoscop)
O slavnosti a hostech funguje ve dvou rovinách. První rovina je explicitní děj, jež by se dal shrnout bez větších problémů. Několik hostů se chce účastnit oslavy narozenin postaršího pána. Nejdříve jdou směrem na oslavu, poté jsou „přepadeni“ několika muži, se kterými hrají nesmyslnou hru. Následně se objeví oslavenec, vyhrocená situace se uklidňuje, všichni hosté se přesouvají k jezeru ke slavnostní tabuli a nakonec se po dalším převážně konverzačním vývoji většina hostů vydává na „hon“ jediného muže, který se oslavy účastnit nechce. Avšak pod touto banální a veskrze nesmyslnou fasádou se skrývají jiné, na první pohled ne vždy zřetelné významy, které se rozsáhle dotýkají fungování mocenských struktur. Na začátku je hrstka protagonistů, z nichž každý, jak se příběh odvíjí, získává stále zřetelnější podobu určitého archetypu, který se vymezuje k ostatním archetypálním postavám. Středobodem všeho je Ivan Vyskočil, oslavenec, který symbolizuje muže, v jehož rukou je veškerá moc. Dále zde máme Jana Klusáka, který je jeho poskokem, bezpáteřním kariéristou, který, když se oslavenec nedívá, povyšuje sebe sama na toho, jež rozkazuje a když je přítomen, podlézá mu a pitvoří se před ním. K těmto dvěma představitelům moci se poté různě staví jednotlivý hrdinové, jež jsou představeni na začátku snímku. Máme zde například Schormovu manželku, prototyp šedé myšky, jež nemá nikdy žádný názor a která doslova mění kabát, podle toho jak se jí to hodí (když se například pořádá hon na jejího manžela, ihned se převlékne do loveckého oblečení). Máme zde postavu Karla, jež v první polovině snímku funguje jako iluzorní buřič, když nechce přistoupit na pravidla Klusákovi hry. Posléze však zjišťujeme, že nemá s mocenskými strukturami žádný problém, dokud si mocní nechtějí přivlastnit jeho majetek (ve filmu je symbolizován jako zapalovač a nůž - jakmile jsou mu tyto věci nahrazeny, přestává se proti moci vzpouzet). Jan Němec hraje ukecaného intelektuála, člověka jež vše ví nejlíp a teoreticky by dokázal obhájit jakoukoliv pozici a také jich v průběhu příběhu mnoho zastává. To však vede k jeho morální neukotvenosti a neschopnosti skutečně jednat dle vnitřního přesvědčení, protože v jádru se k žádné pozici nepřipoutá. Všechny situace jsou pak též symbolické. V první polovině například Klusák přepadne skupinku postav a donutí je hrát hru. Narýsuje na zem čtverec, jež symbolizuje zdi, které žádná s postav nemůže překročit. Tím je v podstatě naznačeno, že společenská hierarchie a postavení jsou pouhým konstruktem, iluzí a výmyslem člověka. Určití jedinci mají moc, neboť jim ji ostatní přisuzují a tím ji udržují v chodu. Napadlo vás někdy, co má takový vládce nebo král navíc oproti obyčejnému člověku? Většinou nic moc - není často ani silnější než všichni ostatní, mnohdy ani chytřejší a málokdy morálně vyspělejší. Je vládcem, protože na to všichni obyčejní lidé prostě přistoupí. Mraziví závěr poté ukazuje jedince, jež nechce hrát podle těchto pravidel, nechce oslavovat mocné a drát se tím pádem nahoru - tohoto rovného a charakterního muže hraje příznačně Evald Schorm (úžasně nadaný režisér, který bohužel na svoji poctivost dojel i v realitě, na rozdíl od jiných, přizpůsobivějších tvůrců). Na tuto postavu je uspořádán hon, protože svým odmítnutím uznání autorit nenapadá pouze mocné, ale též zahanbuje i ostatní „hosty“, neboť svým chováním podtrhuje jejich zbabělost i absolutní poslušnost. O slavnosti a hostech je rafinovaný film, co se týče množství skrytých významů má v našem prostředí jen malou konkurenci. () (méně) (více)