Komisařka

Snad nejnešťastnější století ruských dějin, nedávno minulé století dvacáté, je motivem i východiskem filmu-ohlasu pozdního chruščovovského "oteplení". Občanská válka, která bezprostředně navázala na neméně bolestnou a tragickou velkou válku, v tomto sériovém komplexu vin a propadů individuálních i skupinových, zaujímá jedno z nejtragičtějších míst. Byla to doba, která deformovala charaktery i osobnosti, bylo to nesmlouvavé období dominance nízkých pudů a vysokých, vznešených cílů. Doba nástupu bolševického režimu je zúžena do mikrokosmu typického ruského maloměsta a pluku Rudé armáfy, fakticky vedeného již ne mladou, ale stále atraktivní komisařkou, která nečekaným těhotenstvím v sobě proti své vůli nečekaně objevuje ženu. Chvíle mateřského štěstí, konfrontovaného s rodinnou atmosférou židovského krejčího, který poskytuje proti své vůli těhotné dívce-ženě potřebné zázemí, jsou dočasné. Doba je příliš krvavá, nejistota neúnosně sžíravá, komisařčina touha podílet se na pokračující revoluci nade vše silná. Působivá konfrontace ženství a ideologických schémat vyvolala v době počínající brežněvovské stagnace vůči Askoldovovu filmu vyhrocenou reakci, jež z KOMISAŘKY na dlouhá léta udělala trezorové dílo. Čas však filmu neublížil; chtělo by se dokonce říci, že významně zvýšil jeho atraktivnost, a to nejen pro současného světového filmového diváka. (23.10.2010)

Komisařka je poněkud nevyrovnaný film, má skvělý scénář a velice dobré herecké výkony, především Bykov je výtečný. Ale bohužel natočit dlouhé mlčenlivé scény se musí umět, jinak diváka nudí, což se bohužel stalo Komisařce. Vyzdvihnout však musím celou sekvenci porodu, kdy především její vzpomínky na smrt spolubojovníků jsou natočeny velice interesantně. A Jefimova moudrost v dialogu s Klaudií ve sklepě už patří do kategorie geniální. (02.04.2020)

"Porodit dítě, není tak lehké, jako válčit...". Velitelka, s neměnným výrazem obličeje a jasnou představou o povinnostech vojáka, se (ne)dobrovolně dostává do situace, kdy musí své hodnoty radikálně pozměnit, alespoň na chvíli je konfrontována se světem, za který se hrdě bije. Střetává se s obyčejností lidského štěstí v nekonečném koloběhu neštěstí, v chudinském marasmu obřezaných cigánů. Její život je ze dne na den postaven před největší životní volbu. "Maria...to jsou dnes lidi...". Vynikající experimentální režie, podobající se kapánek našemu mistru Kachyňovi. Askoldov ve svém jediné filmu, ve kterém i přes zdánlivě nepřekonatelnou konkurenci geniálních sovětských režisérů své doby, dokázal najít cestu k originalitě, využívá snové i fantazijní reality a nejsilnější kontrasty doby nechává na dětech a jejich trochu děsivých hrách. Silný příběh s dokonalou dobovou atmosférou. (11.06.2018)

Umeleckými výrazovými prostriedkami natočený film odohrávajúci sa v Rusku počas občianskej vojny. Poctivá a hrdá komunistka, nekompromisná komisárka, čo už niekoľko týždňov nezosadla z koňa sa vzpiera svojej ženskej podstate v záujme akého si vyššieho cieľa zrodeného z krvi a utrpenia roľníkov a robotníkov. Komunistické uvedomenie je patrné už z jej výzoru: akoby z oka vypadla úderníčkam z detských čítaniek 50. rokov, alebo zo starej papierovej desaťkorunáčky. Vysoké štádium tehotenstva, nemožnosť potratu a zblíženia sa so židovskou rodinou, v ktorej dome dostane pridelnú izbu ju dočasne privedú späť k nežnejšej stránke, k bytostnejšej podstate ženstva. Vo filme je použitých veľa metafor a asociácií ( napr. scény s rútiacim sa stádom osedlaných koní bez jazdcov, púštne zábery vojenskej jednotky ťahajúce ťažké delá, kruté detské hry, symbolické falusoidné zábery hlavní, židovský tanec, prekrižované okná a dvere domov a synagógy). Režisér v rozhovore uviedol, že natočil film o tolerancii. Pre mňa boli ústredným motívom dva: 1. nejednoznačnosť prijatia na pozadí ideológie alebo náboženstva, 2. ovládnutie myslenia a konania duchom zbraní. (21.02.2005)

Po pozretí snímku je mi úplne jasné, prečo na tak dlhú dobu skončil v trezore. Stelesňuje všetko to, čo by vtedajšej vládnej a jedinej politickej strane mohlo snáď liezť na nervy... Mám rád, keď sa dej vo filme tvorí aj pomocou rôznych metafor a obrazových symbolov, no všetko treba s mierou a všetko treba mať v rovnováhe. Príbeh bol až moc jednoduchý na to, aby to spolu prinieslo nejakú pridanú hodnotu a nadpriemerný zážitok z filmu. Tiež hlavná postava Klaudie Vavilovovej sa mi zdala málo rozvinutá a hlavne, jej zmena mi prišla až moc okato odrazu, takmer zo dňa na deň, čo sa mi nezdá moc múdre. Úplne tu absentuje pozvoľný a postupný prerod postavy, ktorý by mi prišiel omnoho prirodzenejší. Ale inak spokojnosť, koniec bol pôsobivý. Lepší priemer. 65/100 (17.08.2017)