Vzpoura ve věznici Carandiru

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Ale kedže! Carandiru sa s Mestom bohov nedá merať. Dlho som sa nedokázal zbaviť pocitu, že pozerám propagandistický film, cieľom ktorého je osveta medzi nevzdelanými masami, náchylnými na zločin. Je jasné, že z človeka, ktorý sa narodil vo favele, vyrastie kriminálnik s väčšou pravdepodobnosťou, ako z dieťaťa z vilovej štvrte. Trojica zahalených väzňov s kapucňami na hlavách sleduje lekára až k vchodovej bráne. Nakoniec sa ho jeden z nich nečakane spýta: "Doktor a vrátite sa ešte?" Skrátka, s realitou to má len málo spoločné. Carandiru ukazuje väzenie ako miesto skutočnej prevýchovy, a to je skôr idealizácia. Nový lekár si získa dôveru väzňov, a tí sa mu ochotne spovedajú, s nadhľadom prehodnocujú svoje životy, dokážu prijať sebareflexiu atď. Na neuverenie veľa zrelosti, smútku a sentimentu... Tieto vylevy trvajú 1 h. 50 min. a potom príde vzbura, v ktorej padne za obeť vyše sto väzňov. Ak bolo zámerom tvorcov vytvoriť súcit s väzňami, tak išlo o veľmi priehľadný ťah. To podstatné bolo napokon aj tak dopovedané v záverečných titulkoch. (12.08.2011)

Občas se nějaký film se surovostí krapet přežene, což je přesný případ ve věznici Carandiru. Nekouká se na to všecko hezky, ale jsou to fakta, které se prostě musí vidět, aby se humbuk kolem nich pochopil. Všiml jsem si, že Brazilci rádi točí filmy o nich, o jejich negativech, ukazují jejich zemi takovou jaká asi skutečně je...její druhá stránka. Vzpoura ve věznici Carandiru je vysloveně syrový pohled na svět. (18.07.2008)

Předem upozorňuji, nenechte se zmást českým názvem. Ona totiž dlouho vyčkávaná vzpoura přijde až na samotném konci. Pro někoho tak může být těch dvě a půl hodiny až příliš silné sousto. Celý film totiž zachycuje "pouze" každodenní život v jedné z největších věznicí světa. Vybraní nedobrovolní obyvatelé nám tu a tam odvypráví svůj příběh, jejichž účel spočívá v tom, aby ukázali, že i vězni jsou lidské bytosti s city jako všichni ostatní. Divák si má tak možnost vybrat si z mnoha charakterů, kterým v předzvěsti ohromné vzpoury hodlá držet palce. Melancholický ráz (dá-li se tomu tak říci) se nástupem ozbrojených sil okamžitě utne a nastává jen těžce uvěřitelné peklo. Tím méně, že se natáčelo dle skutečné události. V tomto případě má tento fakt velice silný význam a umocňuje celé vyvražďování. Hrůza. 80% (18.05.2013)

To jsem jako měl s těmi vězni soucítit a nalézt pro mě pochopení? V tom případě zůstaly jejich příběhy hodně napůl cesty. Nebo to měl být dokument o životě v Brazilských věznicích? V tom případě byla spousta scén hodně zbytečných. Já vím, že vězni jsou také jen lidé, ale tenhle film to do vás hustí takovým způsobem, až vám je nakonec i ten konec úplně fuk. (01.10.2005)