Vzpoura ve věznici Carandiru

Kdybych si měl malovat svět podle tohohle filmu, vypadal by asi takhle: Vězení - zvlášť v Brazílii - jsou naplněna výhradně slušnými a poctivými lidmi, kteří se tam dostali omylem nebo opravdu mimořádnou shodou okolností. A když už něco udělali, třeba vraždu, tak zabili lumpy! No a teď musí sedět v hnusném a zastaralém vězení, kde špatně vaří a dozorci nezdraví. Může se člověk divit, že se slušným a kultivovaným způsobem ozvou o svá práva? Brazilská vláda, místo, aby jim vyhověla, tak si tam dovolí poslat zásahovku... no hnus, velebnosti, hnus. Existují i odlišné brazilské pohledy na to, jak vypadá spravedlnost. Třeba tenhle. (30.10.2011)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)

Brazílske filmy vedia byť poriadne silné, čo je aj prípad Carandiru. Drsnosť, autenticita a bezútešnosť je v tomto prípade priamo úmerná prostrediu a prirodzenému naturelu ľudí, o ktorých tento film vypovedá. Babenco natočil sugestívnu drámu, ktorá ponúka jednotlivé osudy väzňov veľmi citlivo a zároveň bez príkras...Celkovému vyzneniu prospelo aj nehostiné prostredie Carandiru, žiadne umelé dekorácie a ateliéry. Herci sú rovnako civilný a len zvýrazňujú celkový dojem. Tento film nehodnotí, nemoralizuje, nie je prvoplánový ani popisný, udržiava si správny nadhľad a akoby dokumentaristický štýl, ktorý je maximálne účelný...Babenco odviedol kus dobrej roboty! (25.11.2010)

Ředitele Nortona by klepla pepka - vězni si nastavují vlastní pravidla, jejich prdele nepatří řediteli věznice, flákají se po baráku, jako by se nechumelilo... To snad ani není basa! Možná proto se nakonec všechno tak dokonale posere. Babenco není režisér, který by natočil bezchybný film, ale zato ho nejde nařknout z toho, že by do toho nedal srdce. A tak i když v Carandiru panuje jistá dějová roztříštěnost, ráda mu to odpustím a za Ezequiela, Ebonyho, Zica a spoustu dalších ztracenejch duší mu tu 5 prostě dám. (13.02.2012)

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)