Vzpoura ve věznici Carandiru

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Vzpoura ve věznici Carandiru mi připomněla občanskou válku ve Rwandě (Hotel Rwanda)... děsivá událost, o které se raději mlčí, zapomíná se. Spoustu nevinných bylo zavražděno, aniž by se mohli jakkoli bránit. Na konci filmu zůstanete zaraženi a říkáte si: Tohle se doopravdy ve světě děje/stalo? Ale zpět k Babencovu filmu... Líbil se mi nadhled, který si tvůrcové filmu dokázali zachovat, žádné citové zabarvení, což je někdy těžké. Drobné ukázky ze života vězňů tvořící velký příběh byly zajímavé, ale v některých úsecích poněkud nuceně slepené dohromady. Některé části této mozaiky se podobají pochybné frašce - například svatba transexuála s doktorovým pomocníkem. Děj tak ztrácel na kráse. Možnost nahlédnout do Jižní Ameriky díky kinematografie se Evropanům moc často nenaskytne, proto hodnotím tak vysoko. (07.05.2006)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)

Reziser Hektor Babenko mi sice vela nehovori, ale toto je spolu so Shawshankom jeden z najlepsich filmov, ake sa o basach vobec daju natocit. Nenapisal som, ze je to jeden z najlepsich filmov, kinematografie, ne, ne - tam vladne Obcan Kane. No ale... ciry masaker! Perfektne je vykreslenie brazilskej vaznice, prostredie je drsne, spinave, dialogy naprosto perfektne, nemam slov . 100 % (18.07.2017)