Vzpoura ve věznici Carandiru

Filmy jako Město bohů, Hotel Rwanda či právě Vzpoura ve věznici Carandiru jsou tady hlavně od toho, aby nám všem ukázaly, co je ještě v dnešní době možné. Na konci si jen říkáte, proč?! Jak se něco takového může vůbec stát?! Tento film nám ukazuje jak to chodilo v nechvalně známé věznici Carandiro, která byla o více než 3500 vězňů přeplněna a k čemu to nakonec vedlo. "Proboha Lulo, kouříš crack! Takhle nemůžeš operovat!" "Promiňte doktore, když kouřím operuju líp." "Po cracku přece nemáš pevnou ruku!" To se pletete. Vidím, jak žíly krásně světélkují. Je to jako casino v Las Vegas!" Film je natočen podle knihy doktora Drauzia Varelly, což mu možná trochu ubírá na objektivitě. Je zde i snižována odpovědnost vězňů za jejich zločiny, tím v jaké žijí společnosti a jaké tam panují drsné poměry. "To, co se tam skutečně stalo, vědí jen Bůh, policie a vězni. Já mluvil jen s vězni..." (22.10.2006)

Při sledování jsem pořád cítil určitou inspiraci Městem bohů, znázorněnou ukázkami příběhů jednotlivých postav... rozhodně to ale není špatně. Nechybí totiž barvitost ani spád a hutná atmosféra přecpaného vězení je vykreslená věrohodně. Bohužel, tak nějak mi mezi jednotlivými pestrými nitkami chyběla jedna centrální linka, která by film vedla nějakým směrem... takhle začíná někdy v půlce vystrkovat drápky nuda, protože se vlastně není moc čeho chytit. Před závěrem přijde zčistajasna zlom a přichází drastické, krvavé, velmi sugestivní finále... ponuré, skoro hororově laděné záběry na potoky krve valící se po schodech, temné chodby plné mrtvých těl, přeživší naháče sedící na fotbalovém hřišti... záběr na psa s kočkou jsem si zamiloval. Snad jen ty moralistické průstřihy s doslovy několika postav si mohli tvůrci odpustit. (26.08.2007)

Film ukazující poměry v jedné Brazilské věznici z pohledu naivního doktůrka. A že jsou tu poměry mizerné. Tady se nad deset let se stává doživotí, poněvadž koho nezapíchnou, ten umře na AIDS. Po prvních několika minutách přejde šok z prosté skutečnosti, že oni tam kurva fakt žili a nezbývá než přetrpět nezáživnou story, zpestřenou občasnými flashbacky z civilního života zločinců, ve kterých nechybí ustřelené makovice. To nejvíc šokující ale přijde na závěr, kdy se vězni stávají lovnou zvěři. Vězni jsou tu vykresleni příliš kladně, takže jako záporáci tu jsou vlastně jenom ty chlapci od policie. A jak na konci říká doktor - zná se jenom ta verze od vězňů, takže kdo ví jak to ve skutečnosti bylo. No prostě je to hrozná nuda. (26.08.2011)

Soudobá brazilská verze Dostojevského klasiky Zápisky z mrtvého domu. Zobrazuje nejen život ve věznici, ale v prostřizích i osudy některých postav na svobodě. Docela barvité, snad i realistické. Zajímavý film. --- Po přečtení některých zdejších komentářů cítím potřebu doplnit, že, ačkoli jsem na takové věci pořádně citlivý, žádnou levicovou, politicky korektní, ani jinou agitaci jsem z filmu necítil. Nedělá z vězňů chudáky, „oběti“ nějakého systému. Společenská spodina je prostě taková a kriminál je normální součástí jejího života. Každý z nich se samozřejmě cítí svým způsobem nevinný. Že by to někdy někde bylo jinak? Že by se to dalo nějak „řešit“? Leckdo si to myslí, ale tenhle film nic takového neříká. (07.01.2011)

Vzpoura ve věznici Carandiru mi připomněla občanskou válku ve Rwandě (Hotel Rwanda)... děsivá událost, o které se raději mlčí, zapomíná se. Spoustu nevinných bylo zavražděno, aniž by se mohli jakkoli bránit. Na konci filmu zůstanete zaraženi a říkáte si: Tohle se doopravdy ve světě děje/stalo? Ale zpět k Babencovu filmu... Líbil se mi nadhled, který si tvůrcové filmu dokázali zachovat, žádné citové zabarvení, což je někdy těžké. Drobné ukázky ze života vězňů tvořící velký příběh byly zajímavé, ale v některých úsecích poněkud nuceně slepené dohromady. Některé části této mozaiky se podobají pochybné frašce - například svatba transexuála s doktorovým pomocníkem. Děj tak ztrácel na kráse. Možnost nahlédnout do Jižní Ameriky díky kinematografie se Evropanům moc často nenaskytne, proto hodnotím tak vysoko. (07.05.2006)