Vzpoura ve věznici Carandiru

Být ve vězení neni žádná sranda, ale každý jeho obyvatel si musí uvědomit, že na tom má svůj podíl. Tenhle film se víc než oné vzpouře z roku 1992 věnuje životním příběhům některých muklů, jejich osudu, tomu, jak se do basy vůbec dostali, kdo jsou ti, kdo na ně čeká venku a jak se chovají sami k sobě. Většina se stísněnmu prostředí dokáže přizpůsobit a vytvoří si takovou hodně zvláštní "rodinu". A to je to hlavní, čím se "Carandiru" zabývá. Proč se vězni vzbouřili mi z děje nebylo vůbec jasné - ano, ve věznici byl dvojnásobek lidí než byla její kapacita, podmínky mizerné, ale v důsledku vyznělo soužití jejích obyvatel skoro idylicky a děj vzhledem k jednotlivým životním příběhům docela povídkově. Není to ve výsledku vůbec marné, ale závěr pak vlastně nemá opodstatnění a náležitou naléhavost. Nic to ale nemění na tom, že jde o hodně zajímavý a zajímavě zpracovaný (kamera, hudba, střih) počin, který ani chvíli nenudí. (21.07.2007)

Vzpoura ve věznici Carandiru mi připomněla občanskou válku ve Rwandě (Hotel Rwanda)... děsivá událost, o které se raději mlčí, zapomíná se. Spoustu nevinných bylo zavražděno, aniž by se mohli jakkoli bránit. Na konci filmu zůstanete zaraženi a říkáte si: Tohle se doopravdy ve světě děje/stalo? Ale zpět k Babencovu filmu... Líbil se mi nadhled, který si tvůrcové filmu dokázali zachovat, žádné citové zabarvení, což je někdy těžké. Drobné ukázky ze života vězňů tvořící velký příběh byly zajímavé, ale v některých úsecích poněkud nuceně slepené dohromady. Některé části této mozaiky se podobají pochybné frašce - například svatba transexuála s doktorovým pomocníkem. Děj tak ztrácel na kráse. Možnost nahlédnout do Jižní Ameriky díky kinematografie se Evropanům moc často nenaskytne, proto hodnotím tak vysoko. (07.05.2006)

Při sledování jsem pořád cítil určitou inspiraci Městem bohů, znázorněnou ukázkami příběhů jednotlivých postav... rozhodně to ale není špatně. Nechybí totiž barvitost ani spád a hutná atmosféra přecpaného vězení je vykreslená věrohodně. Bohužel, tak nějak mi mezi jednotlivými pestrými nitkami chyběla jedna centrální linka, která by film vedla nějakým směrem... takhle začíná někdy v půlce vystrkovat drápky nuda, protože se vlastně není moc čeho chytit. Před závěrem přijde zčistajasna zlom a přichází drastické, krvavé, velmi sugestivní finále... ponuré, skoro hororově laděné záběry na potoky krve valící se po schodech, temné chodby plné mrtvých těl, přeživší naháče sedící na fotbalovém hřišti... záběr na psa s kočkou jsem si zamiloval. Snad jen ty moralistické průstřihy s doslovy několika postav si mohli tvůrci odpustit. (26.08.2007)

║Rozpočet BRL 12,000,000║Tržby USA $216,335║Tržby Celosvetovo $10,781,635║ Brazília takmer prevalcovala týmto filmom s väzenského prostredia, všetko čo som doteraz z tohto prostredia videl. Tak nadštandartne spracovaný film sa len tak nevidí a hlavne z takého neblahého, špinavého prostredia. Herecké obsadenie tu hrá tak, že každá postava z trošku väčším priestorom zapôsobí tak, že je ihneď zapamätateľná a tak vo filme nevzniká žiadny mišmaš a všetko čo nám dej ponúka moc pekne odsýpa a nič neprichádza na zmar. /90%/ ...pre mňa určite silnejší zážitok než ospevované Mesto Bohov (10.10.2008)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)