Případ Collini

Elyas nám zraje, jako víno. A po spoustě bláznivých a velmi vtipných komedií, zažehl zřejmě novou éru vážnějších rolí a filmů. Po velmi povedeném Spolu to dáme, tu máme další vážné téma. Tentokrát z prostředí soudnictví a právního systému. Elyas v roli obhájce na sebe bere nelehký případ, který zasáhne jeho soukromí a blízké přátelé. Původně z banálního případu se vyloupne pěkně psychicky náročný oříšek. Skvělá ukázka právního slovíčkaření, kličkování a odhalování špatných zákonů s kterými se potýká asi každý systém. Drama nás zavede, až do druhé světové války a osvětlí tak jednání odsouzeného, kterého si zahrál legendární Franco Nero. Je tu sice spíše v pasivní nemluvící roli. O to víc je tu kladen důraz na jeho emoce, které prožívá při samotném procesu se spoustou traumatizujících vzpomínek. Pro mě jednoznačně výborné drama a vyvolená rasa opět ukazuje, že točit umí, jak komedie, tak dramata. (28.05.2020)

Můj zájem vzbudil tento německý film tématem soudních procesů, které mám ve filmech velmi rád a účinkováním Elyase M´Bareka v hlavní roli, kdy jsem byl vážně zvědavý, jak si tento jinak převážně komediální herec poradí s ryze vážnou rolí a přestože jsem v podstatě v obou těchto ohledech byl nakonec ve výsledku spokojen, tak celkový dojem z Případu Collini tedy pozitivní vážně není. Nicméně nejdříve ty kladné pocity. M´Barek je velký sympaťák, který si zde se svou dramatickou postavou poradil opravdu na výbornou a fakt jako zabodoval, co mě každopádně překvapilo ještě víc, že i ostatní herci, složení právě převážně z německých a italských tváří, tu vesměs působí vážně výrazně a přesvědčivě, což jsem prostě od herců z těchto končin nečekal. Co se pak týče samotného soudního procesu, respektive přesněji řečeno, času stráveného v soudních síních, to dopadlo též dobře, dramatické a emoční scény, odehrávající se v tomto prostředí, působí věrohodně a silně a v těchto momentech se dalo vycítit i slušně fungující napětí. Takže co mě přitahovalo na tomto snímku nejvíce, dopadlo dobře. Jenže pak tu máme zápletku, a to je velký problém. Jednak mi tedy přišla především strašně nevýrazná, dále ale i vlažná, celkově dost nezajímavá a v závěru, lépe řečeno, v pointě, i velmi, velmi slaboučká. V podstatě jsem jí dokázal vnímat maximálně jen jako nějaké takové televizní drama, bez atmosféry, bez stylu, bez gradace, navíc i zatraceně kostrbatě odvyprávěnou, zkrátka mě zde ten proces a postupné odhalování pravdy vůbec nebavilo. Celkově se tak jedná o vyloženě průměrné soudní drama, které si díky obsazení a času stráveném v soudní síni zaslouží pozornost, z mnoha dalších důvodů ale skutečně neohromí, spíš naopak. (19.12.2020)

Film Marca Kreuzpaintnera Případ Collini se nezáludně soustřeďuje na problém denacifikace. Bohužel jen na filmovém plátně a poněkud se značným zpožděním: ti co přežili zabíjení na jedné i druhé straně (tím myslím, ty, kteří zabíjeli a ty, kterým se to podařilo přežít), už zemřeli stářím. Avšak ani tím se problém denacifikace neuzavřel. A to ani přesto, že byl v roce 1968 (co se v tomto roce nestalo!) uzavřen Dreherovým zákonem (Eduard Dreher 1907 - 1996), který dal zapravdu těm, kteří se ospravedlňovali tím, že pouze plnili rozkazy svých nadřízených. Vraždy se tak přehodnotily na zabití a zabití se amnestovalo. Film se silně opírá o stejnojmennou knihu Ferdinand Von Schiracha, vydanou v roce 2011, tedy také celkem pozdě. Film však má ještě jiné, zajímavé konotace: Colliniho obhájcem je jmenován mladý Turek (Elyas M'Barek, na netu jsem vyčetl, že obvykle hraje komediální role), který Dreherův zákon nezná a samozřejmě ho nezná ani vrah Collini. Zná ho ovšem žalobce, který se dílem podílel na jeho zpracování, a bylo by zajímavé vědět, kdo v soudní síni ho ještě zná. Film končí tak, že se koza sežere, ale přesto zůstane celá: Collini se oběsí v cele, žalobce uzná, že Dreherův zákon je pakárna, čímž je evropská denacifikace definitivně uzavřena. Schluß!..... Pozn. 1: Navíc se mi na filmu nelíbily "realistické" flashbacky a lituji, že si režisér neuměl poradit jinak. A ten závěrečný "romantický" s kopačákem, to byl opravdu gól. Pozn. 2: Přínosem pro mě tu není tolik "diskuse o Dreherově zákonu", ale obsese opakování (v této souvislosti mě napadla kniha u nás téměř neznámého surrealisty Rolanda Topora Nájemník, kterou zfilmoval Roman Polanski). Zbraň, kterou Collini použil (typ, kterým byl zastřelen jeho otec) přivedla na stopu mladého obhájce a zřejmě i většinu diváků (včetně mě). Dalším problémem je zohavení mrtvoly; zřejmě je to "bonus navíc", za mnohaleté čekání a zmařený život celé rodiny. Pozn. 3 - opravdu poslední: Zrovna čtu knihu poznámek Umberta Eca Pape Satàn Aleppe. Cronache di una società liquida (nedá mi to: název českého překladu zní Od hlouposti k šílenství - zprávy o tekuté společnosti. Pokud se druhá část názvu překladu díla shoduje, musí se shodovat i ta první; tedy, nepřeložitelný výraz z Danta Pape Satàn Aleppe znamená Od hlouposti k šílenství, proč ne?). Ale teď už jen ta citace (z roku 2013), do souvislosti s filmem si ji uveď každý sám: Pokud se člověku podaří dokázat, že se jeho žalobce dopustil cizoložství, lehkovážností (zde účast v zákonodárné komisi) či zločinu, i když nemá s procesem nic společného, vyhrál... Stačí prokázat, že ten, kdo vás načapal (se sekyrou v ruce) před deseti lety nenahlásil finančnímu úřadu, že dostal od nějaké podniku vánočku..." (23.02.2022)

Rozpačité drama s bizarní zápletkou - nevděčný právník rozplétá záhadu mlčenlivého násilného vraha, který oddělal jeho náhradní výchovnou figuru. Film nepřináší bohužel žádný inovativní pohled na nacistická zvěrstva nebo spravedlnost, a mnohem zajímavější soudní příběh o revizi vztahů k lidem, co známe, přinesl např. Gavrasův Music Box. Hlavního představitele hraje sice sympaťák, ale advokát se chová ne moc sympaticky - od začátku jako cvaknutím vypínače neváhá kašlat na svoje vztahy, domluvit si sex, aby mohl slídit po domě nebo zničehonic odpustit letitá trauma vlastnímu otci, aby ho využil k práci. Jako úlet mi přišlo závěrečné setkání s nadpřirozenem, přestože proces jinak ústí do akceptovatelného závěru. (21.05.2022)

Výborný film natočený podľa rovnomenného románu nemeckého spisovateľa Ferdinanda von Schiracha (Der Fall Collini). Dej sa prelína v troch časových líniách , súčasnosť, 80 roky a obdobie 2. svetovej vojny. V skutočnosti ide o fikciu aj keď takmer ku všetkým filmovým udalostiam je aj historický rozmer. Hlavnou nosnou ideou je prijatie tzv. Dreherovho zákona, podľa ktorého od 8.5.1960 boli po 15 rokoch premlčané všetky vojnové zločiny zahrnuteľné pod pojem zabitie  (EGOWiG z 24.5.1960). Týmto zákonom zostalo nepotrestaných mnoho vojnových zločinov a oslobodených voči, ktorým už bolo vedené trestné alebo súdne konanie. Takto unikli odplate za svoje hrozné činy a medzi nimi bola aj obeť vraždy z tohto filmu Hanz (Ján Baptista) Meyer. Z dôvodu vypršania premlčacej doby nebolo možné ich potrestať za to, čo spáchali počas druhej svetovej vojny. Obdobným filmom bol aj „Vzpomeň si“ z roku 2015 aj tu vojnoví zločinci, ktorí mučili a vraždili ľudí, mohli aj naďalej si žiť voj život bez obáv z následkov za svoje činy. Takže film nám rozpráva o troch trestných činoch, o vražde Jana Baptistu Mayera, o jeho vražde nevinných civilných obyvateľov v Montecalini v talianskom Toskánsku z júna 1944 a v neposlednom rade o desivom trestnom čine právnom z roku 1968 v NSR, ktorým sa všetci doposiaľ nepotrestaní vojnoví zločinci stali beztrestní.  „Prípad Collini“ je veľmi príjemným filmom a je príkladom, ako pri úcte k svojej krajine, jej rešpektovaní aj čiernych stránok histórie sa dajú uznať dejinné chyby, uznanie spáchaných zločinov aj keď bez ospravedlnenia. (10.06.2021)