Fanny a Alexandr

Barevný epos, rozloučení se Bergmana s filmem. Rozkreslení základních vztahů v rodině. Vlastně jde o staré modely, které fungují dodnes - matka, děti, nový partner, nepřijetí nového partnera, vazby k původní rodině. Stejné motivy najdeme jak ve světové literatuře, tak i ve filmu (Barry Lyndon). Zde dotaženo do konce. Žena nakonec opouští despotického manžela, který zároveň něšťastnou náhodou umírá. Vrací se do své širší rodiny. Začátek i konec filmu vyznívá idylicky šťastně. Ocenění: César 1983 Nejlepší film roku Benátský filmový festival 1983 Cena FIPRESCI Britská Akademie (BAFTA) 1983 Nejlepší cizojazyčný film - Ingmar Bergman (režie), Jorn Donner (produkce) Nejlepší kostýmy - Marik Vos-Lundh Nejlepší kamera - Sven Nykvist Zlatý Glóbus 1984 Nejlepší cizojazyčný film Guldbagge 1984 (švédská filmová cena) Nejlepší film roku Nejlepší režisér roku Americká Akademie (Oscar) 1984 Nejlepší cizojazyčný film Nejlepší kamera - Sven Nykvist Nejlepší výprava - Anna Asp, Susanne Lingheim Nejlepší kostýmy - Marik Vos-Lundh Nominace na ceny americké Akademie (Oscar) 1984 Nejlepší režie - Ingmar Bergman Nejlepší původní scénář - Ingmar Bergman (24.08.2014)

Bergmanovi sa genialnym sposobom podarilo vystihnut vsetky podoby lasky - od zamilovanosti az po hlboky intimny cit, ktory robi cloveka naozaj stastnym...laska a srdecnost v rodine, laska otcovska, laska materska, laska surodenecka, laska milenecka, laska v Bohu a laskyplny vztah k sebe a svojim bliznym. A este mnoho, mnoho viac. Dokonalost na filmovom platne! (22.02.2018)

Viděl jsem verzi o délce „pouhých“ 3 hodin, to předesílám. Jak začít… Fanny a Alexander je strašně zvláštní film. S postupující stopáží se v něm není úplně jednoduché vyznat, přestože se zpočátku navenek tváří jako nijak zvlášť komplikované kostýmní drama o jedné velké rodině. Ale to se po hodině mění. Všeobecné veselí (plné lehkých infantilností-jednu za všechny bych jmenoval odzbrojující „ohňostroj“), přeplněná mizanscéna (obsahující hotový arzenál rozličných serepetiček), spousta barev (v čele s dominantní červenou) se totiž najednou převrátí v přesný opak, a rozhodně to není jenom přenesením děje z paláce babičky Ekdahlové do domu biskupa (ostatně i příbytek vitální dámy dojde k „přebarvení“ na bílou). Atmosféra se nejenom změní v depresivní, ale místy v ní divák může skoro vycítit příměs hororu (své udělala i Harriet Anderson v malé roli služebné). A ještě před návratem prapodivná „návštěva“ u Isaka…jakoby divák sledoval postupný vývoj Alexandrovy fantazie. A když už se zmiňuju o hlavním hrdinovi (Fanny tu je div né páté kolo u vozu, rozhodně ne rovnocenná partnerka, jak by se dalo čekat podle názvu filmu), musím podotknout, že mi s přibývající stopáží byl čím dál méně sympatický (zlomil jsem nad ním hůl po nadějném odporu, který se však změnil v ufňukané nic), až mě ke konci už docela slušně iritoval (k závěru mi totiž připadal jako rozmazlený spratek, ne citlivý hoch s velkou fantazií potřebující…něhu?). Naštěstí zde byly i jiné, zajímavé postavy, např. erotoman Gustav Adolf, již zmíněná babička Ekdahlová, démonický biskup a několik dalších. Co se týče samotného příběhu, tak se v něm sice vyskytlo několik slabších momentů (groteskní nástup policie, teta vypadající jako chlap/bratranec zas jako žena + vyloženě „wtf“ scéna s truhlou), ale celkově nenudil. Podstatný pro mě při sledování byl také fakt, že jsem cítil silnou Bergmanovu výpověď o jeho vlastním světě (a samozřejmě dětství), některé repliky byly jakoby přímo směřované k divákovi (od rekapitulujícího tvůrce), i když žádný pohled do kamery se (naštěstí) nekonal. K filmu bych se někdy v budoucnu rád vrátil (až toho budu o Bergmanovi a jeho tvorbě vědět zase ještě o něco víc), pak třeba přehodnotím aktuální slabší 4*. „Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele.“ – „To je zajímavá teorie, navíc zcela odůvodněná.“ (14.05.2014)

Vidět Bergmana na plátně, jedno z mých velkých přání. Konečně se mi poštěstilo a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. Při závěrečných titulcích jsem sledoval osazenstvo kina a říkal si, jestli ostatní zhlédli alespoň zčásti to samé, co já. Ingmar Bergman zažil vskutku podivuhodný život, soudím podle autobiografie Laterna magica, kde Bergman velmi vtipně, neotřele, trefně a sebeironicky popisuje své dětství a následný "těžký život umělce". Jak píše berg.12, i já jsem měl podobný pocit. Jen s tím rozdílem, že listuji právě Mistrovou autobiografií. Nemá smysl se podrobněji rozepisovat, vše podstatné je již řečeno v komentářích ostatních uživatelů. Takže jen dodám - geniální shrnutí Mistrovy kariéry a poslední velká spolupráce dvojice Bergman-Nykvist. (31.08.2007)

Strýček vám udělá ohňostroj! Číslo jedna: Radostný, milý snímek, přesně tak by měly Vánoce vypadat, plné smíchu, štěstí, svíček! Číslo dva: Každý je jiný a tohle umí Bergman dokonale vystihnout! Postavy ve svém filmu vykresluje jako nepředvídatelné. Ukazuje různost charakterů, temperamentů a povah. Číslo tři: Mě dokážou nadchnout originální momenty a detaily. Například ruplá postel, polštářová bitka se služkou, hořící punč, strýčkův ohňostroj, Alexandrova ostrá slova na pohřbu, taky jeho duchařské příhody a příběhy, mazaná koupě truhly... Zkrátka vážnost střídá vtip ve velmi jemných přechodech, zcela přirozeně! Sfoukneme svíčky a číslo tři je u konce. (02.05.2006)