Fanny a Alexandr

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa. (24.10.2007)

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)

Dětskýma očima jeden z nejkrutějších filmů. Jestli mi tady distributor tvrdí něco o režisérově vrcholné pozitivní energii a humorizování lidských osudů, musím ho nařknout že snad u sledování filmu poslouchal vánoční koledy a nahříval griotku. Jediným tématem je smrt, na kterou různé charaktery nahlížejí odlišně. Její frustrativnost je pohledem dětí vystupňována do všudypřítomného strachu z neznáma. A k tomuto hledisku mě myslím opravňuje sám titul filmu. Zrodila-li se tahle "freska" opravdu z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, vidím pak spojení fantazie a depresivnosti jako přirozený pocit. Vysoké hodnocení si autor zasluhuje právem, nikoliv však za nelidský syžet, ale za umění jej nemilosrdně lidsky vyjevit. (10.10.2012)

Film, ze kterého je blaho na duši. Těžko vypichovat jednotlivé klady, nejpřípadněji dokážu dojem z něj vyjádřit slovy harmonická dokonalost. Můžu jej vidět, a viděl jsem, mnohokrát, a bez ohledu na znalosti point a promělnlivých motivů, nikdy nepřijde ani stín nudy. Vždycky jen pohoda, uskopojení, pocit, že jsem mohl čas stěží utratit lépe. (03.12.2006)

Původně poslední velké dílo se nakonec stalo (alespoň pro mě) dílem největším. Kumulace všech Bergmanových oblíbených témat. Jsou tu vzpomínky na dětství, rodinné a mezilidské vztahy, postava ušlechtilé ženy ubíjené mužem (protože Bergman je víc než kdokoliv jiný ženským tvůrcem), divadelní prostředí, trocha té filozofie o smyslu života. A všechno to při stopáži tří hodin, která by nejeden film potopila, funguje. (ZF UH) (29.02.2008)