Odpočívej v pokoji

Odpočívej v pokoji jsem začal sledovat hned v roce 2001, když ho začali vysílat na HBO. První série jsem opravdu doslova hltal a nevynechal jedinej díl. Později jsem, bohužel, několik dílů prošvihnul a trochu jsem měl občas problémy se potom zorientovat v ději. Nicméně Odpočívej v pokoji jsem sledoval celkem pravidelně po celou dobu. Teď jsem před chvilkou viděl závěrečnej díl a můžu tak snad konečně říct, že tohle byl asi nejlepší seriál, co znám. Nevzpomínám si na žádnej jinej seriál, kterej by si po celou dobu udržel takhle vysokou úroveň. Nevzpomínám si, že by snad nějakej díl byl nudnej nebo by působil, že je tam navíc. Úplně všechny díly stály za zhlédnutí. Snad akorát ten závěrečnej díl mě trochu zklamal, protože na mě působil tak trochu, jako kdyby už to chtěli mít všichni za sebou, tak tam nacpali tolik událostí dohromady, že by to vydalo minimálně na další 3 díly. Ale to je jen malá chybička na jinak skvělym seriálu. Rád bych se na to podíval hned znovu od začátku, tak doufám, že nějaká televize bude Odpočívej v pokoji vysílat. I když asi jsem naivní a myslim, že místo toho nám budou dál servírovat píčoviny typu Ordinace v růžové zahradě, Rodinná pouta a podobný sračky... (29.12.2006)

Ke svému nejoblíbenějšímu seriálu můžu dodat jen to, že jeho hrdinové jsou mi bližší než většina živých lidí a jeho humor je černý jak funebrácké auto, ale přesně můj šálek černého čaje. A snad ještě to, že posledních pár minut mě zasáhlo hloub než zblízka vystřelená kulka a před sochou Alana Balla by se scénáristé měli modlit, aby je osvítil. (30.08.2007)

V sedmém dílu III. série Brenda říká, že vše v životě záleží na správném načasování. Paradoxem je, že si tento seriál nemůžete nikdy pustit ve špatnou dobu. Je totiž dokonalý a pokud přece jen vyžaduje nějaké načasování, není to věc jeho, ale divákova. A v momentě, kdy budeme připraveni, budeme s rodinou Fisherových žít, užívat, prožívat a...umírat. Všech pět sérií, všechny díly: 100% (10.07.2010)

Smrt není víc ani méně než cena za život a stoprocentně platí, že nás na konci naší cesty čeká všechny. Úmrtí člověka a obřad loučení obvykle vyvolávají širokou škálu emocí a obnažují lidské povahy, takže není žádný div, že životní peripetie rodiny funebráků představovaly pro tým scénáristů skvělý stavební materiál a pro diváky atraktivní podívanou. V řadě míst dokáže seriál vyhmátnout nanejvýš citlivá místa naší fyzické existence a sociálních vztahů. Dotkne se ožehavých míst společenské debaty, jen s přibývajícími díly mi začala vadit výrazná excentričnost řady postav. Nedá se zapřít, že hlavní slovo coby scénárista měl Alan Ball, který je zároveň tvůrcem pošahané upírské fantasy plné sexuálních odchylek True Blood. Jestli se o některých seriálech tvrdí, že je píše život, tady je znát, že ty příběhy píše scénárista. Nepopiratelně dobře a chytlavě, ale obyčejný život vypadá trochu jinak. V první sérii potěší přítomnost černého humoru podávaného po kapkách a mou pozornost upoutala půvabná Lauren Ambrose v životní roli benjamínka rodiny na střední škole. Celkový dojem: 80 %. (24.04.2022)

Mám blízko k černému humoru. Není v tom žádná zlomyslnost, radování se z cizího neštěstí, jen neodbytná potřeba vynést všechny bolístky, všechno neštěstí, co život přináší, z tíživé temnoty na denní světlo a třeba si z toho i neuctivě vystřelit. To zlé sice nezmizí, ale náš strach z hrozivého se pak zmírní. Proto jsem ráda, že jsem se pustila do tohoto seriálu, který jsem tak dlouho z nepochopitelných důvodů přehlížela. Six Feet Under se nebojí smrti a co je stejně tak důležité, nebojí se ani života. Na ploše pěti sérií a na osudech jedné pohřebácké rodiny a jejich přátel, se pouští snad do všech problematických či kontroverzních témat, od psychické nemoci, homosexuality, nevěry, kriminality, ztráty blízkých až třeba po incest a spousty ostatních, ať už velkých či malých trápení. Nemoralizuje, nesoudí, neomlouvá, jen nechává své postavy žít a dýchat a to je taky ten důvod proč jsem si je tolik zamilovala. Rusovlasou Claire, která se postupem času mění z nejisté, do sebe zahleděné puberťačky v nádhernou (nejen ve fyzickém slova smyslu) mladou ženu, idealistického Natea, který i přes soucitnou povahu, dokáže někdy až necitelně zraňovat, trochu slabošsky působícího homosexuála Davida, jehož zvláštní zakódovaná slušnost a poctivost, spolu s občasnými úlety, z něj udělala moji asi nejoblíbenější postavu vůbec. A nesmím zapomenout ani na hledající se maminku Ruth s její sbírkou svérázných nápadníků, nekonvenční Brendu a její pošahanou rodinku nebo drsňáka Keitha. Všechny je mám moc ráda (i přes to, že mě často svým chováním štvali), snad až na Lisu, ta mi k srdci nikdy nepřirostla a to je hádám jeden z hlavních důvodů nejslabší třetí série. Zvědavost, jaký způsob smrti se objeví vždy na začátku každého dílu, byl už jen pověstnou třešničkou. Obvykle, když mě nějaký seriál takhle chytne, sjedu ho v co nejkratším časovém úseku, to ale v tomto případě nebylo možné. Na to je příliš tíživý, příliš reálně působící a já potřebovala vždy nějakou dobu na jeho vstřebání. A posledních pár epizod ve mně svou emocionální smrští doznívá ještě teď. (29.03.2015)