Vězení

Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. (07.08.2009)

Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí." (16.10.2013)

Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. (12.04.2018)

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... (05.08.2014)

Přepsáno v lednu 2019. Vězení je existencionalismus a tápání lidského údělu po smrti Boha. Ingmar Bergman vypustil ze svého nitra náladu severské pochmurnosti bez zábran, pojem bůh je zdeformovaným obrazem ďábla ve vodní hladině a dostává svou skutečnou podobu. Existenční i morální rozpad lidského soužití se odehrává ve skrytu intimity lidských duší. Nejtěžší bitvy se odehrávají uvnitř každého jedince, žádné hodnoty nemají trvalou hodnotu v běžném chápání času a po krátkém a osvobozujícím pocitu povznesení nade všechna trápení přichází beznaděj uvědomění stavu reality i vlastní nebohé úlohy života pod ďáblovou celosvětovou nadvládou. Demoralizace vlastního snažení je základem pro submisivní úděl. Smysl života má neznámou identitu, vrcholem uspokojení je bezmezná nadvláda nad druhým člověkem. Svědomí přitěžuje vlastnímu vědomí a s tichou ovací temné noci přijímá vinu i trest. Hlavní pozornost existenciálního filozofického přemítaní je Birgitta Carolina Söderberg (zajímavá Doris Svedlund), sedmnáctiletá dívka. Život v područí je pro ní přirozeností, lidská důstojnost se ve zvuku vydírajících slov nevybíravého naléhání vlní pro potřeby ostatních. Temnota lidských duší získala prostor pro svou symfonii reality zkázy lidského bytí. Vědomí paralyzuje a nedává běžnou šanci k úniku ze života marnosti. Hlavní mužskou postavou je Thomas (pozoruhodný Birger Malmsten), spisovatel, unavený neúspěšným hledáním smyslu všeho hemžení. Filozofická poloha lidského tápání dostává nebezpečné rozměry pro neschopnost nalézt vhodné řešení, proklamační teze hledá sílu odhodlání v alkoholu. Cesta zpět vede přes přímou účast v ďáblově komedii. Důležitou postavou je Peter (velmi zajímavý Stig Olin), Birgittin snoubenec a pasák. V zájmu osobní prosperity a zachování standardu životní úrovně je vše povoleno. A o osobní prospěch jde především. K výraznějším postavám patří Sofi (sympatická Eva Henning), Thomasova manželka v rozpolcenosti stavu událostí. Sebevražedné tendence vlastního chotě nahánějí hrůzu, přesto se její láska nikdy nevytratila. Viditelná je také Linnéa (Irma Christenson), bezcitná Birgittina starší sestra. Nadvláda nad sestrou je jejím největším dosaženým úspěchem. Z dalších rolí: Thomasův a Sofiin kamarád a filmový režisér Martin Grandé (Hasse Ekman), bývalý Martinův učitel matematiky s podnětnou myšlenkou Paul (Anders Henrikson), laskavá provozovatelka penzionu paní Bohlin (Marianne Löfgren), Peterův kamarád a sadistický násilník Alf (Curt Masreliez), či herci nového Martinova filmu Arne (Kenne Fant) a Greta (Inger Juel). Vězení sálá duchem Bergmanovy tvorby na všechny strany. Symbolismus má již ve filmovém zpracování svůj plnohodnotný prostor k dotvoření psychologického marastu lidského života. Obrazová estetika podporuje filozofické myšlenky existencionalismu. Germáni zabili Boha a Vězení je jedním z důsledků tohoto radikálního řešení.. (26.06.2009)