Přítelkyně z domu smutku

Televízny režisér Hynek Bočan natočil v roku 1992 celkom podarený štvrodielny seriál z nehostinného prostredia ženskej väznice. Zahrala si v ňom celá plejáda známych českých herečiek, ktoré dokázali presvedčivo stvárniť rôzne charaktery a povahy odsúdených žien. V rámci televíznej tvorby je tento titul nadpriemernou záležitosťou. "Přítelkyně z domu smutku" majú potrebnú atmosféru, dobrý príbeh, pútavý scénar a kvalitné herecké obsadenie. *** (07.05.2018)

Úžasný a zdrcující čtyřdílný seriál, díky němuž můžeme nahlédnout do ženské věznice za minulého režimu a sledovat osudy několika žen, které si za své zavření mohly buďto samy, nebo byly zavřeny neprávem - dobře, jenom jedna neprávem. 😕 Ale stejně, hrozně se mi tento nápad líbí. Postupně jsem si během každého z těchto čtyř “filmů” uvědomovala, jak těžké to za minulého režimu bylo, jak je každý člověk úplně jiný a že se vlastně všichni dokážeme přizpůsobit. Celou dobu mě hrozně fascinovalo a neustále jsem přemýšlela nad tím, že v té jedné kóji je jen jeden “záchod” - a co když máš střevní problémy a jsou tam s tebou třeba další dvě osoby? 💩 Na to, že je to dílo porevoluční… natočené po roce 1989, má úžasnou atmosféru, není to hovadina a má určitou myšlenku. - Nejvíc to asi vystihovala věta - “Řekněte svému manželovi, ať píše dopisy a ne romány, nemám čas to číst.” Úžasný výkon Ivany Chýlkové, která mě tu fakt překvapila a v mini roli i úžasný Pavel Nový nebo Vladimír Kratina, kteří taky stojí za zmínku. Takže all in all, doporučuju! 🙌🏻🤍 (11.03.2022)

Po změně režimu bylo zapotřebí ukázat, jak jiní občané v tom minulém režimu trpěli. A tohle je rychlokvaška, velice bizarní. herci, co pár měsíců předtím hráli v pro socialistických seriálech náhle hráli v proti socialistických seriálech. I když jde o seriál z vězeňského prostředí, seriál vážným, tak to vyvolávalo spíše úžas či zarážky, že něco takového je běžné, že je třeba si na to zvykat. Jinak seriál byl natočený podle spisovatelky Evy Kantůrkové, jejíž manžel byl prvním porevolučním ředitelem ČT. (22.09.2010)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Čtyřdílný seriál, který spoléhá převážně na tíhu daných okolností, což by samo o sobě stačilo. Tento základ je však doplněn o výborné herecké výkony. Jde hlavně o Ivanu Chýlkovou, Jiřinu Bohdalovou a Helenu Růžičkovou, které zde předvedly zcela jiné polohy, než v jakých je známe. Mladičké představitelky vezenkyň kterým je dnes kolem padesátky a jsou etablované na hereckém nebi, se tu také snaží, ale jejich postavy nejdou tak do hloubky. Spíše se stručně nastíní jejich povahy a chování, aby mohly být přibližně po půl hodinách prostřídány a tím nám ukázat další postavy, na které se ve vězení dá setkat. Jedna věc, která mi vrtala hlavou (kdyby se příběh neodehrával na ploše 5x5 metrů, tak bych se o to nezajímal) - kdy, kde, jak a z čeho hrdinky pijí. Ok, odpověď by byla pravděpodobně ze splachování tureckého záchodu, ale pokud ano, tak myslím, že tahle skutečnost by tam být mohla, protože ve stavu, v jakém se cely nacházely, muselo mít spousta vězenkyň jistě bakteriální záněty apod. Druhá věc je, že paní Kantorková (Sílová) víceméně příběh vymyslela tak, že hlavní postava Marty je vlastně její autobiografie. S přihlédnutím k tomu, že paní spisovatelka byla do roku 1968 ve straně a vystoupila až kvůli okupaci, tak je její filmové ztvárnění neskutečně jak z knih pana Foglara, naprosto bez poskvrnky a pomáhající lidem až do svého úplného vyčerpání. Ok, to bylo pár slov z mých dojmů, ale s Přítelkyní/němi z domu smutku jsem byl jinak velmi spokojen a trávil jsem u ní/nich rád 4 hodiny života. Jen závěr mohl být více doslovný a ukázat, jak Marta vlastně dopadla. (06.11.2019)