Střetnutí na Farpointu (S01E01)

První a proto nejdůležitější díl Nové generace, kde to všechno začalo. Kdyby se nepovedl, nic dalšího by asi zase nevzniklo (mám na mysli kapitána Pikea). Konečně po skoro dvaceti letech vznikl další ST (pokud nepočítám kreslenou sérii a filmy). Poprvé se zde divákům představily později dobře známé postavy, poprvé předvedly, co v nich je a bude. Tento film je dost nevyvážený, ostatně jel v televizi jako dva díly (což tu nevyváženost pomohlo dost zakrýt, ale dohromady v 90 minutách to tahá oči). První část, než se posádka dostane na Farpoint, je zdlouhavější a postatomový soud, který Q vytvoří, je minimálně dost nepřesvědčivý (a řekl bych i hloupý a trapný). Ale možná je to tím, že jsem nikdy většinu dílů s Q nijak zvlášť nemusel. Každopádně je to ale atmosférou pořádná připomínka původní Kirkovy série (a nejen proto, že přišel i stařičký 137 letý Kostra McCoy). Když ale konečně Enterprise dorazí k Farpointu, začíná ta nejlepší zábava. Triky nejsou z dnešního pohledu nic moc, výprava prozatím ještě viditelně dřevěně papundeklovo studiová a herci neodhalili hloubku svých postav, se kterými budou žít dalších patnáct let (tedy většinou), ale to nic nemění na tomhle dokonalém fenoménu. Mám rád celý Star Trek a všechny série i filmy, vypointované konce a akční či dramatický nebo humorný průběh mě vždycky dokáže pobavit, ale Nová generace byla první, se kterou jsem se potkal. A teď, po nějakých desíti patnácti letech od prvního podívání, musím říct jen s typickým pistolkovým Picardovým gestem: Pane Date, vpřed! (07.04.2007)

Tenhle pilot je docela legrační, protože tak trochu neví, kam s rukama. Tu a tam nahmatá do očí bijící naivitu gest i replik šedesátkových řad, tu a tam (nepříliš často) probleskne rodící se fenomén Generations, kterému ale bude ještě pěkných pár dílů trvat, než dostane pevný tvar. I Jean-Luc Pickard hledá svojí tvář, ve střetnutí na Farpointu je to spíše mizantropický a velmi introvertní dobrodruh, jehož charisma je jaksi překryto neproniknutelným chladem. Tím lépe, aspoň má dost prostoru pěkně se vyloupnout později. Z ostatních postav zaujme náznakově Data a taky poradkyně Troy svým aerobikovým outfitem a účesem na pudla. Jinak spíš záležitost k zasmání, která působí mnohem archaičtějši než filmy kirkovské posádky. (02.03.2007)

Po ôsmych rokoch som si znovu rozpozeral Star Trek: Next Gen a je to presne také skvelé ako si pamätám. Originál nech sa ide strčiť so svojím Kirkom a Spockom! Ja mám lepšiu náhradu - Jeana Picarda v podaní Patricka Stewarta! Na pilotnú epizódu dosť veľkolepé. A taktiež efekty vyzerajú lepšie než som si ako decko pamätal :D (08.08.2019)

První dvě pilotní epizody Nové generace, která je o chlup lepší než původní Star Trek (ale na původní starou posádku nikdo nemá), spojené do jednoho hodinu a půl dlouhého filmu a nazvané jako Střetnutí na Farpointu, jsou paradoxně jedny z nejhorších, co byly pod názvem The Next Generation natočeny. Stále se ale jedná o solidní podívanou, ačkoli občas trochu nevýraznou a nudnou, a většina herců se patrně hned do svých rolí nevžila, protože vyznívají až moc prkenně, občas dokonce přehrávají. Patrick Stewart vypadá jako "morous" (jak trefně ve filmu komentoval Wesley), což se v dalších epizodách sice o moc nezlepší, ale tady je to vážně.. až moc výrazný. Jinak ale všechno funguje výborně, pěkné seznámení s novou posádkou a jejich vzájemné seznámení. Když už jsem u toho, trochu i prohodím menší negativ z celého seriálu Nová generace - nejvíce mi na něm totiž vadí, že zatím co u původní posádky byli hlavní postavy opravdu přáteli, zatím co tady jsou jenom spřátelenými kolegy. Je to podobné jako u Futuramy a podobných seriálů, kde se třeba lidé znající se již několik let stále oslovují příjmením (Fry, Leela, Zoidberg..), což docela sráží celkový pohled na jejich přátelství. (17.11.2011)

No, já si bych si raději ohledně nebrakovosti, kvalitního příběhu či dobrých triků nic nenalhával. Nic z toho pilotní díl Nové generace nemá. Navíc všechny postavy budoucího seriálu zde působí, alespoň na mě, dost nesympaticky (a takřka ubohost toho, co souvisí s Qéčkem, je do peklavolající), ale co potěšilo nejvíc, vyjma povznášejícího závěru, byla chvilková přítomnost DeForesta Kelleyho jako admirála McKoye, která mi způsobila aspoň na pár vteřin obrovskou duševní radost a zároveň smutek....něco jako, kdybyste najednou spatřili svého mrtvého dědečka. (09.05.2008)