Sbohem, má konkubíno

Život – masky – divadlo. Vztah herců k čínské opeře a čínské opery ke zbytku společnosti během pěti dekád čínské historie. Barevností a kompozicí záběrů úchvatný počin, jehož délka vůbec není na škodu. Naopak, teprve po hodině jsem uvyknul odlišnému kulturnímu prostředí a začal pronikat do příběhu. Historická fakta nechybí, ale jsou méně důležitá než atmosféra té které éry a význam opery v ní. Pro úvodní trénink budoucích umělců a závěrečné brutální potlačení jednoho divadla jiným (komunistickým) nezůstává obrazově poetický film nic dlužen ani pověsti Číny coby drsné krajiny. 80% Zajímavé komentáře: Bluntman, Renesco, Aleister (09.01.2012)

Jde o náhled do tří životních etap excelentních herců čínskéh opery. Od brutálního 'výcviku', kdy prolévali nejen pot ale také potoky krve a všechny útrapy hrdinně snášeli s cílem být těmi nejlepšími, slavnými, bohatými a uznávanými, ne jen obyčejnými lidmi, kteří by celý svůj život promrhali v chudobě a nouzi, přes první životní úspěchy na poli umění, první lásky, vášeň, žárlivost, až po definitivní rozpad všech vztahů díky politické situaci, nevraživosti odpůrců, nepřejících a zlomyslných lidí, které uspokojoval pohled na trosky kdysi navenek spokojených občanů, kteří v zoufalosti zradili všechny své blízké včetně sama sebe a odhalili tak na veřejnosti svou slabost, kterou před světem schovávali pod maskou pestrobarevných kostýmů. Vláčný, neuvěřitelně pestrý film jak po vizuální stránce tak i po citových dojmech z tříhodinového požitku. (03.08.2004)

(KDV) Páté generaci filmařů bývá často vytýkáno, že Čínu ukazují vášnivou a krutou, tj. takovou, jakou si ji představují na Západě. Mezinárodně ceněný film SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO, ve kterém je zmapován politický a kulturní vývoj Číny za víc jak půl století (1920 – 1977), se k takové kritice přímo nabízí. Výtky ohledně exploatování hereckého prostředí a hybných dějinných událostí sice jsou nasnadě, ale opomíjelo by se tím, že všechna divadelní – až operetní – opulentnost je promyšlena propojena s tématem, které je věrné zásadám Páté generace – kritickému pohledu na čínské tradice. Pekingská opera není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nabízí se tak SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO chápat jako queer film, který přepracovává historii queer prizmatem. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítnul hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image. (18.05.2011)

Priznávam, že by snímke nezaškodilo menšie prestrihanie, ale aj tak sa oplatí raz za čas zhliadnuť originálny ázijský film, ktorý nie je poznačený veľkolepou hollywoodskou produkciou, ale maximálne nekomerčným dejom prenesie diváka do dôb monumentálnych čínskych predstavení a tvrdého zápasu o život a vybojovania pevného miesta v ňom. Divadelná hra "Sbohem, má konkubíno" predvádzaná na javisku, mala pre mňa osobne veľké čaro a herci, prezlečení za konkubíny, spievajúci vysoké tóniny, znázorňujúci nežnými rukami jemné ženská gestá, boli presvedčiví a keby som mala možnosť sedieť v tej chvíli, v tom jednom nezabudnuteľnom okamihu medzi divákmi, dostavili by sa asi trvácnejšie pocity než len chvíľkové očarenie. Každopádne, veľmi silný zážitok, nečakaný dojemný záver a krásnu Li Gong netreba komentovať. (20.07.2010)

Krátce řečeno: Tygr a drak bez kung-fu. Obšírněji řečeno: Nevyčerpatelný roh hojnosti božské kozy Amalthey vydal epos s nepřebernými scénami intertextuálními (které kladou nárok na znalost kulturního zázemí Číny) i soběstačnými (které tento nárok nekladou). Stylistická poznámka: U obrazu pracuje film obecně tak, že Vám nejprve ukáže dívající se postavu, a poté objekt, který postava sleduje. U zvuku je tomu obráceně, princip je založen na přechodu od zdroje zvuku k naslouchajícímu. V Sbohem, má konkubíno je řada zacyklených dvou-záběrů, kde je výše uvedené spojeno: 1. záběr - postava kamsi hledí a vyluzuje zvuky, nejčastěji jde o herce Opery a 2. záběr - sledovaný předmět je ve skutečnosti divák, který zároveň naslouchá a rovněž na cosi hledí, konrétně na herce, čímž se vracíme zpět k prvnímu záběru. Zvuk tudíž napomáhá k tomu, abychom se odtrhli od zdroje (herec) k naslouchajícímu (divák), a tím pádem si film vytváří motivaci k tomu, aby sledoval i nezáživné a „zbytečné" publikum. (11.11.2008)