Past

Co udělalo rozdělení matky a syna na 9 let s jejich duši si vůbec neumím představit... A neumím si ani představit jak se k tomu může někdo propůjčit... Film mě nepřesvědčil, možná by příběhu více prospěl dokument... Neznámí herci naprosto nezajímaví a špatní... Film se ne vždy drží skutečností.Fakta z případu z Jiřinou Štěpničkovou naleznete v těchto dokumentech:Diagnóza: Smrt nenávistí,Neobyčejné životy: Jiří Štěpnička, Příběhy železné opony: Jiřina Štěpničková: Generální prevence. Tvůrci se vyhnuly všem reálným jménům z případu. Nejčastěji vyslovovaná jména nejvíce aktivních herců kteří žádali smrt Štěpničkové jsou: Světla Amortová , Soňa Neumannová , Světla Svozilová  a Jarmila Švabíková . Rozhovor s režisérem Polesným. Jiří Štěpnička sice odmítl číst scénář, ale projevil Vám důvěru. V čem Vám při natáčení pomohl? Nejdřív jsem Jirkovi napsal dopis, plný omluv, úzkostí a obav z toho, že se bude dívat na svůj vlastní příběh. Jirka scénář číst odmítl, po několika stránkách – kde je popsaný ten útěk, to musel odložit, protože ty vzpomínky pro něj byly bolestné. Známe se léta a on mi vyjádřil plnou důvěru. Ale po čase se se mnou sešel, dlouho jsme si povídali a hodně zajímavého jsem se dozvěděl. Dokonce mi nabídl ten batůžek, ve kterém ho máma na té hranici nesla. Nezanedbatelné bylo, že se s ním sešla i Zuzana Stivínová a to bylo pro nás hodně podnětné. Pouštěl jste hotový film Jiřímu Štěpničkovi? Co na něj říkal? Byl opravdu hodně dojatý. Příběh herečky Evy jednoznačně vykazuje reálie Vlasta Chramostové, kterou po odmítnutí podepsání petice proti Štěpničkové donutili ke spolupráci s STB. Herec který skočí z okna, ve filmu pod jménem  Klánský, je ve skutečnosti  Jiří Plachý. (17.02.2020)

Tohle měl být buď velkoryseji pojatý kinofilm, anebo minimálně dvoudílná televizní adaptace s větším prostorem pro vedlejší linky, které tady přišly tak trochu vniveč. Přesto film svůj účel splnil. Dobová atmosféra možná nepatří k těm nejlepším, ale hnusnou dobu se podařilo vystihnout i tak dostatečně věrně. Někdo tady psal, že z filmu čiší snaha natočit za každou cenu něco komunistického a uznávám, že to tak může působit, ale na druhou stranu si říkám, co by sem musel režisér vpašovat, aby chování těch sviní alespoň trochu ospravedlnil. A nic mě nenapadá. Takže ani v tomto ohledu nemám problém. Byli to parchanti a tak jsou tady po zásluze vykresleni. Co se herců týče, tak Zuzana Stivínová byla skvělá a i když typologicky Jiřině Štěpničkové vůbec neodpovídá, těžko by se hledal někdo lepší. No a její filmový syn v podání Adama Vojtka zahrál na svůj věk neskutečně, ale hanba ti Polesný, jestli jsi toho chudáka kluka opravdu rozbrečel. 75% (17.02.2020)

Látka byla určitě nadprůměrná ale jakoby 93 minut na její zpracování nestačilo. Opět jsem se setkál s mými neoblíbenými neduhy životopisných (popřípadě historických) filmů. Rychlost, zmatenost, velké skoky v čase. Navíc je škoda že se takový příběh dočkal pouze levnějšího televizního zpracování bez větší dramatické šťavy. Potencionál byl určitě větší a nelze to zakrývat. Ale jsem rád že tento film vznikl, protože příběh paní Štěpníčkové mě rozhodně nenechal chladným a některé momenty byly stejně emotivní samy o sobě a hezky vykreslovaly krutost (ale i absurditu) celého komunistického režimu. A závěrečná pointa byla dost dobrá. Prostě televizní premča na večer, po které se šlo spát. Nic víc, nic míň. Ono taky moje televizní opáčko Veselých Velikonoc po dlouhé době minulou sobotu   taky teď jen tak něco nepřekoná (:D). Tak zase někdy příště. (17.02.2020)

Viktor Polesný se pokusil režijně excelovat, což mu až tak nevyšlo. K ruce měl zajímavou Zuzanu Stivínovou, která sice zrovna není žádná překrásná tvářička a skutečné Jiřině Štěpničkové je podobná jen při značné představivosti, ovšem za roli umí vzít a je schopná se do ní patřičně přesvědčivě položit, ale mohla se třeba přetrhnout, plochý scénář nedával šanci na mimořádně životopisný zážitek. Celé se to má v podstatě tak, že komunisté padesátých let minulého století, jsou zde vyobrazeni coby abnormálně fanatické rudé zlo a nebohá prvorepubliková herečka do jejich uvědomělého konceptu ani trochu nezapadá, tudíž je značně persekuována, odsouzena po pokusu o emigraci na 15 let politického žaláře, její čtyřleté dítě putuje do převýchovy, následně je po polovině trestu amnestována a život jde dál. Nejmrazivější scénou pro mě zůstává setkání po letech se slizkým vrchním estébáckým vyšetřovatelem v podání Igora Orozoviče, který ji předal zmanipulovanému a vykonstruovanému soudnímu procesu, jemuž v taláru vládne brilantně fanatická prokurátorka Kristýna Frejová, a který je v té době už jen pouhým taxikářem, ač byl v době nástupu herečky do výkonu trestu povýšen. Nejasné přitom zůstává, co třeba vedlo k jeho degradaci, a větší souvislosti chybí i napříč spektru vyprávění. Určitě i herecký soubor armádního divadla, v němž Štěpničková svého času působila, by mohl působit méně fiktivně, ovšem dmoucí se poprsí Lenky Zahradnické už byla tvrdá realita. Nejvrcholnějším aspektem je výpravná stránka filmu, která klidně může konkurovat evropským filmům určeným pro kina. V této oblasti je realizace mistrná. A celkové technické známky uděluji poměrně vysoké. Od Polesného jsem čekal jeho režijní standard, což se dostavilo, načež oživit příběh svého času hvězdné herečky, respektive určitý složitý úsek její životní dráhy, nebyl nápad k zahození. Vesměs důstojně natočeno. 7/10 (17.02.2020)

Skutečný příběh... Ano. Ovšem, tak na půl cesty.. Jako kdyby tvůrce i po těch letech stále obestíral stín totalitní cenzury. Myslím si, že realita byla mnohem, mnohem drsnější. Tak.. hlavně nejmenovat! A nic proti Zuzaně Stivínové (fakt se snažila), ale Jiřinu Štěpničkovou jsem v ní prostě neviděla. (18.02.2020)