Zákon a pořádek: Zločinné úmysly

Jistě velmi napínavé a působivé, to vám neberu, jenže někdy jsou vyšetřovatelé dokonce tvrdší než zločinci, to bych opravdu nečekal. Sice pokaždé dokáží "zmákout" případ jen s pomocí nátlaku a nenápadného odkrývání pravdy, ale při prvním opakování závěrečného vypjatého finále, kdy jsou postupně všichni podezřelí odhalováni a navzájem na sebe hází co se jen dá vás to už začne nudit. Nicméně Vincent je skutečně sympaťák, to musím uznat. (01.12.2008)

Nejlepší současná detektivka. Vincent D'Onofrio vzal sobě podřadnou roli a vytvořil jednu z nejlepších a nejzajímavějších postav v hostorii televize. V dalších řadách se připojí i Chris Noth, který to dělá po svém a rozhodně také dobře. Seriál má vynikající atmosféru a kamera netráví půlku děje v nějaké posrané laboratoři, kde hrdinové zkoumají psí chlupy... (27.07.2011)

Další z řady detektivních seriálů, které stačí jednou shlédnout a člověk se k nim už nikdy nevrátí. Co mě na tomto seriálu upoutalo je minimum scén mimo hlavní děj, to znamená žádné VKV, prostě případ, vyřešit a titulky:) (update: škoda, že to nevydrželo i v pozdějších seriích) a taky fakt, že hlavní postava je trochu mimo současný trend, člověk občas uvažuje, jestli se má smát nebo ho radši nakopnout, akorát škoda, že jeho partnerka s ním nestačí držet krok, nebo spíš ji scénař k tomu nedává prostor, protože některé její hlášky mě dokážou odrovnat....Jinak v pozdějších seriích skvělý tah se střídaním ústřední dvojice, přidává na atraktivitě (10.07.2009)

Tento seriál má široký záběr a proto se od některých epizod nemůžu odtrhnout, zatímco u jiných zívám nudou, nebo to vzdám a vypínám. Řekla bych, že těch horších je ale míň. Co považuji za plus této odnože "zákonů a pořádků" je přítomnost Vincenta D´Onofria alias detektiva Roberta Gorena. Ten mě fascinuje... nejspíš tím, že mi sám připadá jako psychopat, který řešení případů považuje za určitou hru (když to přeženu). Mezi všemi kriminálkami, kterými nás televize denně krmí, a které jsou všechny jako přes kopírák, si asi vždycky vyberu tuhle nebo Útvar pro zvláštní oběti. (04.10.2012)

Geniálně jednoduché. Schéma: 1. Místo činu, uvedení do děje. 2. Získávání důkazů, nadhození teorie, popsaní toho jak to vlastně mohlo bejt. 3. Zdárné uzavření případu s nějakým tím profesním bonmotem na úplný závěr. Žádné zbytečné informace o tom, jak je práce policisty náročná pro rodinnou pohodu, že se hlavní postava zrovna rozvádí, nebo že potřebuje odpoledne vyzvednou děti ze školky. Divák dostane to nejnutnější a šmitec. Zmínit musím atmosféru, která je budována podprahovou zvukovou kulisou, jakási siréna o kolísavém tónu dodává scenériím tu správnou šťávu nejistoty a chladu. Vincent D´Onofrio, věčně roztěkaný, bizarně gestikulující vyšetřovatel, čachruje, poskakuje, dlouhými monology rdousí podezřelého a v tu správnou chvíli svou oběť pustí a nechá ji vydechnout přiznáním. Díky svému vzrůstu snad neustále nucen se ke svým zdrojům informací naklánět tím groteskním způsobem, typickým pro loutku učitele z klipů Pink Floyd. Nerad bych opomenul jeho kolegyni, ta mu dokonale sekunduje a občas se do toho taky slušně obuje a nějaká ženskost jde ihned stranou. Je ale zjevné s kým to vše stojí a padá. Jednoduše geniální. (26.11.2012)