Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Tolik krutosti a tolik bolestivého sarkazmu - snad až příliš mnoho. V duelu dvou individualit vítězí fantastický Burton nad lehce ukřičeně přehrávající Liz na celé čáře. Připadám si provinile za to, že chladně konverzačnímu dramatu vyčítám, že je hlavně v první polovině jen sledem dialogů, ale trvá déle než se k divákovi dostane ta pravá pesimistická nálada. Každý asi potřebujeme svini k tomu, abychom našli lanýže. A z toho je mi pěkně mizerně. (13.07.2007)

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)

Filmová adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? letos slaví padesát let od svého uvedení v kinech. Při té příležitosti společnost Warner Bros. snímek s patřičnou péči uvedla na (modré) nosiče pro domácí kino, a tak stojí za připomenutí, proč i po těch pěti dekádách zůstává tím nejlepším, co Mike Nichols zrežíroval. (09.07.2016)

Som rád, že môj tisíci komentár vyšiel na tento výnimočný film. Slovné spojenie "herecký koncert" je jeho nadužívaním pomerne sprofanované, ale snáď v žiadnom inom filme nemá také opodstatnenie, ako vo Virginii. Obzvlášť v prípade Liz Taylor, ktorá v ňom dokázala, že nie je iba hollywoodskou star, ale skutočnou herečkou. Nie je pritom dôležité, či mala na úlohu dobrú prípravu zo svojho búrlivého života. Mikeovi Nicholsovi s kameramanom sa podarilo divadelnú hru nasnímať tak, že je z nej plnokrvné filmové dielo. A nenápadná hudba jemne podkreslila explózie emócií na obrazovke. Film som videl už viackrát, takže ma depresívnosť jeho obsahu už tak nezasiahla a uvoľnila miesto vychutnaniu si kvality spracovania. Veľký film, pri ktorom ľutujem, že obľúbených môže byť iba desať. (23.08.2011)

Míša Nicholsovic je génius, o čemž mě přesvědčil už v Absolventovi. Tenhle těžký film má kvantum zbraní, které svou palebnou silou hravě uspokojí požadavky i toho nejnáročnějšího diváka. To zásadní plus však spočívá v kadenci, která se nezadrhává až do závěrečných titulků. Další velmi silnou zbraní je bezesporu geniální scénář, který zvedá Virginii Woolfovou až na samý vrcholek těch nejlepších scenáristických prací. Sálá z ní život takový, jaký bohužel je. Eliz Taylor a můj velký oblíbenec Richard Burton jsou herci obrovského formátu a zde skutečně excelují, tudíž nominace jsou pochopitelné. Druhé duo rovněž bez chyby. Občas si při projekci nějakého emotivně strhujícího filmu jistě každý z nás řekne: "Vždyť je to jen film" V tomto případě to však není pravda, neboť dalšími silnými zbraněmi jsou realita a autentičnost, díky které je divákovi naservírováno takové množství životních sraček, až z toho skoro mrazí. Inteligentní a emotivní film, který v divákovi rozhodně něco zanechá. 80% (02.11.2011)