Vtip

Mimořádný film! Mám pocit, že Vtip nekončí titulky, ba si dokonce myslím, že tím teprve začíná. Když se mi to všechno začalo vzdalovat, rozevřela se mi v hlavě ohromná myšlenka. Tu neprozradím, ale když vnímáte a chcete, pak to všechno přijde samo. Došlo mi, že ten film odkrývá tabu a mě (odpůrce kýče) rozlomil v půl a nechutným způsobem připravil o řeč. Ta rozprava, kterou vede po celou stopáž Hrdinka (záměrně píši s velkým H) je neuvěřitelná. Není to vata! Má to hlavu a patu, žádná nutnost diváka nudit. Málokdy se slyší úchvatnější texty, než ty od Johna Donnea, které působí bolest, ale nejsou tak markantní, abyste prořvali noc. Emma Thompson odtrhla tu nemožnou bariéru "herec a postava" a vytvořila nový pojem: bytost. Profesorka literatury, dříve tvrdá a neústupná, nyní životem zkoušená, je opakem všech těch rádoby lidských postav, které jsem doposud viděl. Má sílu, humor a hlavně Rozum. Pěl bych ódy hodiny, ale kdo by to četl? Hodnocení je snad dost výmluvné :) (04.10.2010)

Když jsem ten film kdysi viděla, dlouho jsem se vzpamatovávala. A kamarádka slibovala, že přestane zanedbávat kontroly na gyndě. S odstupem času a přibývajícími roky trochu nechápu, proč se dívat na něco tak bezvýchodného. Nedělám si iluze o tom, že to budu strašit věčně, vím, že pomalé umírání není nic moc, ale dívat se na to ještě ve filmu, to dneska fakt nemusím. Do oblíbených bych si ten film opravdu nedala. (03.10.2011)

Veľmi vážna téma. Myslím, že autori chceli povedať jednu podstatnú vec: ľudskosť (a empatia) je oveľa viac ako akákoľvek veda. Áno, súhlasím, je to tak! Ale ešte podstatnejšia vec mi tu chýbala, a to NÁDEJ. Nielen tá, že smrť je koncom utrpenia a dáva vytúžený pokoj, ale hlavne, že je bránou k novému, večnému životu! (12.03.2016)

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)

Mrazivé ztvárnění osudu ženy, respektive jejího boje s rakovinou, téměř dokumentární formou krok za krokem a velmi reálně natočené. Nemocniční rutina, kdy se před váší postelí baví lékaři o vás, vašich symptomech, prognozách, bolesti a agonii se studenty, jako byste tam ani nebyli, je snad ještě horší, než znát pravdu o své nemoci. Jakpak se asi Emma Thompson v té roli musela cítit, zahrála ji totiž tak opravdově, až to bolelo. (13.03.2004)