Vtip

"Zkroť pýchu, Smrti. Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš. Když všichni ti, jež za mrtvé už máš, nezemřou, na mnes´ krátká s kosou svou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast. A ty jí více dáš. Nejlepší nejdřív k sobě povoláš. Tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům štěstím posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami. Nás uspat opiem lze, čarami, líp než tvou ranou. Proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už Smrt, ty zemřeš, Smrti." Profesorka anglické literatury Vivien mockrát ukřižovala tento sonet Johna Donna na tabuli jako předmět odborné analýzy. Ošidnost jeho interpunkce a výklad abstraktních pojmů jako "metafyzický vtip" zavařil řadě jejích studentů hlavy a Vivien přinesl pověst chladné, necitelné jazykové puristky. Bez předchozích varování jí ale přišla dýchnout na záda Smrt osobně. Ano, je to další z mnoha filmů o rakovině. Je ale jiný než většina jeho předchůdců. Filosofovat o smrti v akademické rovině, s bezpečným odstupem vnějšího pozorovatele, je jistě snazší než přemítat o ní ve chvíli, kdy vám protne kosou vlastní útroby. Právě tak filmy o umírání většinou usilují spíše o to navodit v divácích pocity, jakými procházejí pozůstalí po blízké osobě, kdežto Vtip se snaží ukázat věc z první ruky; bez romantizování přiblížit prožitky pacienta. Vzdělaná, inteligentní a tak trochu povýšenecká vědkyně je náhle sama objektem zkoumání a analýz. Při vizitě se o ní mluví ve třetí osobě a zahrnuta všemi odbornými výrazy pro svůj stav, jakkoli pregnantními, by ocenila spíš trochu chlácholivé lidskosti. Vivien není vdaná, nemá děti, přátele, musí se se svým údělem vyrovnat sama. Nemajíc nikoho bližšího, obrací se přímo do kamery k publiku a snaží se věcně postihnout, čím prochází. Vtip byla původně divadelní hra, pravděpodobně monodrama, film je televizní a ano, je velmi upovídaný. Ale v žádném případě není nudný. Vivien mimo jiné říká "Vždycky jsem se slovy zacházela s respektem" a o filmu lze říci totéž, (nadstandardní český dabing z toho nevyjímaje). Emma Thompsonová je současně spoluautorkou scénáře a pravděpodobnou původkyní šibeničního humoru, kterým jsou monology Vivien protkány. Nejsem si jistý, zda je to účastí mé oblíbenkyně nebo objektivní kvalitou, ale kdybych měl jmenovat film, který člověka bez emocionálních ran pod pás smíří se smrtí, byl by to právě Vtip. 100% (25.04.2010)

Nekonvenční pojetí a těžké hodnocení. Zákeřná nemoc je jako téma divácky paradoxně vděčné, ovšem těžce uchopitelné. Snadno se z toho může stát jen suchá brnkačka na city bez hlubšího významu, což rozhodně není tento případ. Nichols zvolil nepochybně zajímavou metodu, která poskytuje dostatek prostoru pro hlavní roli (fenomenální Emma Thompson) a nechybí realistický pohled na práci lékařů s pacienty. Nicméně přes tato velká pozitiva nemohu hodnotit lépe, neboť u mne selhaly ostatní aspekty. Způsob, jaký Mike zvolil je pro mě zkrátka nezajímavý, zejména díky polodokumentární formě a neustálému citování veršů. Celkově je snímek těžko stravitelný, nevkusně tísnivý a divácky náročný. Je tu několik zásadních faktorů, které mohou ovlivnit hodnocení. (22.04.2022)

Tak tenhle film jsem viděla kdysi dávno a dost mnou otřásl - to jsem ještě netušila, že se neúprosně blíží doba, kdy pro mě a mou rodinu tohle téma - vážná choroba, přístup lékařů a veškeré související emoce - bude zoufale osobní. Drama je natočeno skoro jako autobiografický dokument, Emma Thompson zahrála dokonale a pokud máte srdce, budete brečet, budete mít husí kůži a budou vám stát vlasy na hlavě. Název je naprostým paradoxem, tohle je totiž čirá deprese, jakých je jen málo. Velmi drsný, realistický a působivý snímek, nevím, jestli bych jej byla schopná absolvovat znovu, po těch neskutečně bolestivých zkušenostech s umíráním nejbližšího člověka... 100% (08.06.2009)

Těžké hodnocení. Na jedné straně Vtip disponuje dvěma obrovskými klady, a to je jednak téma a především Emma Thompson v hlavní roli, která hraje bezchybně, na druhé straně je ten film tak tíživý, až nestravitelný, že o nějaké líbivosti a pozitivních dojmech nemůže být ani řeči. Tohle je kompaktní koncentrovaná deprese, kterou by si neměl pouštět nikdo vážně nemocný nebo ve špatném duševním rozpoložení. Umírání v přímém přenosu. Je opravdu těžké hodnotit to hvězdičkami a procentuálně... (10.11.2009)

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)