Vtip

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)

Jeden z nejsilnějších filmů o umírání a o zákeřné rakovině, jaký jsem kdy viděl. Kromě vzpomínek se skoro nedostaneme z prostředí nemocnice, kde prochází očistcem profesorka literatury Emma Thompson. Film pochopitelně stojí na jejím strhujícím výkonu. Vidíme ji, jak se snaží s nadhledem komentovat své osudy, ale vidíme ji i ve chvílích nejhorší bolesti, kdy ani nemůže mluvit. Zajímavý je i pohled na doktory, pro které je pacientka jen objektem, studijní pomůckou. Nadšení mladého doktora pro rakovinu je směšné – při pohledu na člověka, který to ale nestuduje ale má to v sobě, ovšem mrzne úsměv na rtech. (12.09.2004)

Film o niterných pocitech ženy středního věku s rozsáhlou bující rakovinou v těle. Čas tráví v nemocnici, kde podstupuje experimentální léčbu. Hned na začátku jí ošetřující lékař sdělí, co ji zhruba čeká. Ona souhlasí. Jenže pak to všechno musí prožívat in natura a situace je najednou úplně jiná. Chování lékařů k pacientce zřejmě mnoho nezasvěcených překvapí. Ty, kterým už někdy něco bylo, naopak překvapení nebudou. Jste jenom kus s číslem pojištěnce. (09.04.2018)

Pokud by existovaly takové učebnice, které by naše děcka učily vzorně umírat, scénář Witu by bezesporu obsadil jejich první stránky. Cynický humor mísený s čirým zoufalstvím, do toho soforický klavír s obligátním "How are you doing" na každém kroku (zpropadené britské zvyklosti, eh?) a silný kulturní zážitek i emocionální prožitek jsou zkrátka zaručeny. (01.08.2014)

„Patří vědě!“ Viděla jsem hodně filmů o rakovině, ale z tohoto mi vstávaly vlasy hrůzou. Bohužel pro část bílých plášťů je člověk skutečně jen maso a v mašinérii masny jménem zdravotnictví zcela bezbranné. Vivian měla ve svém neštěstí dvě velká štěstí a tou byla vrchní sestra a skutečnost, že v anglicky mluvících zemích mají písmena DNR váhu. V Čechách vám i právník potvrdí, že vaše přání žádný soudný doktor respektovat nebude, ať už je řezník, nebo ne. Proč? Protože za neposkytnutí pomoci je flastr, zatímco za nedodržení přání pacienta dostanete za trest tak maximálně houby s octem v nemocniční kantýně. Jediné, čemu úplně nerozumím, je, proč paní profesorka bez váhání souhlasila stát se pokusným králíkem. Jestli pro tu kapku naděje, nebo že nechtěla umřít sama. Půjdu si natrhat trochu hřbitovního kvítí, abych se rozveselila… :´/ (21.06.2017)