Báječná léta pod psa

Na dnešek jsem se extra špatně vyspal, a tak jsem se rozhodl seznámit se slavným českým literátem v očekávání, že to nebude tak hrozné, jak bych si třeba mohl i myslet. A také to tak hrozné nebylo, ta noc byla horší. Na rozdíl od mnohých však říkám, že takhle to nebylo. A ajntopf, který nám naservíroval režisér Petr Nikolaev, by nesvedl ani "pejsek a kočička". Film založený na oxymoronech (název knihy/filmu, reálný socialismus, nostalgická komedie atd.) by možná posoužil spíš pro výuku historie v blázinci. Přestože v hlavní postavě vidím dílem i svůj vlastní osud, použiji pro hodnocení další oxymoron "atraktivní guláš". (16.02.2021)

Myslím, že je pošetilé v tomto filmu (knize) spatřovat realistický obraz bolševického režimu. Je to spíš Vieweghova humorně a sentimentálně laděná pocta jeho rodičům, lidem mimořádné důstojnosti a charakteru. Mladý Viewegh v jejich společnosti určitě prožil báječná léta, i když doba byla pod psa. --- Bohužel se zdá, že dospělému Vieweghovi jako spisovateli z toho všeho zůstal pouze neutuchající zájem o sex. (10.01.2022)

Jojojo, zazpíváme si na konec nahlas... "...když nikdo neví co jsi zač..." . . . Přizdisráč? . . . Tak ještě že je z toho furt CÍTIT TA NOSTALGIE... °-/ . . . A po dalších čtrnácti letech? Jo, chápu že Vieweghovi i Nikolaevovi se daří báječně, >opsah jest opsažen< . Přizdisráčská kultura to v té zemi krásné napohled zatím nakrásně ovládla... - - - P.S. Ano, je to líbivé, řemeslně pěkné, typicky po našem... Tak jsem po tom repete jednu ubral. - - - P.P.S. A tvrdit, že "takhle nějak" to tady bylo, může zase jenom přizdisráč... °-/ - - - - - (Poprvé viděno s lehkým rozmrzením kdysi dávno v biografu v dobách natočení, hodnocení 17.04.2006, komentář zde ještě více rozmrzelý po repete na českotelevizáckém kanále pod psa jako stodevadesátýosmý - 22.2.2011) (22.02.2011)

Ne příliš utěšená bilance polistopadové české kinematografie naštěstí disponuje i některými pozitivními vybočeními z této neradostné skutečnosti. Základní přednost filmu spočívá v jeho vnějškové bezvýraznosti a stereotypnosti věrně postihujících všední tvář normalizačního dne i žití. Samozřejmé vůbec není samo od sebe. Hodně pro ně znamená souhra hlavního páru Vetchý-Šafránková starší. Ale zcela nepochybně pro tento případ je neméně důležitý obsah Vieweghovy stejnojmenné knihy. Bez ohledu na to, která z interpretací je vlastně přesná, je jisté jedno: normalizace byla dobou nekončícího traumatu pro všechny. Ne svou perzekucí, ale svou šedou skutečností a následným omezováním svobody a jejích základních atributů. Svým "sametově nemravným" lámáním charakterů a páteře. Nikdo není vůči skutečné oportunitě absolutně nezlomný. A právě eroze mravnosti, tak často popisovaná v příbězích i vzpomínkách jejích protagonistů i dobrovolných zájemců, to kusejrování skutečnosti všedního dne, patří ík účinným bariérám nedodržujícím nic z řemeslnických konvencí rané normalizace. Naopak: Parazitní živoření vedlo tehdy a vede kdekoliv a kdykoliv jinde k osobnostnímu krnění. Varující limity normalizace však naše současnost namnoze ignoruje. Ke své nejvlastnější škodě. (20.10.2007)

"Teď se budeš angažovat, až se z toho posereš." Ing. Aleš Vítek chce dobře bydlet a to není ve straně, nestuduje VUML, nemá psa, nehraje fotbal a ani nevěší vlaječky. Das ist ein Skandal. Bylo to zkrátka šílenství přivádět do takového světa vlastní dítě a je to šílenství i dnes. Nicméně Kvido je zábavný, vtipný a jeho glosy se mi líbí. Ta vážnější stránka příběhu mi však zase až tak moc nesedí protože moji rodiče na tom byli za socialismu stejně jako Kvidův otec a přesto jsme slušně žili, bydleli, vlaječky jsme jako jediní v domě nevěšeli a žádný zlý komunista na nás kvůli tomu nedělal bububu. (22.06.2016)