Memento

Tajemně, nepochopitelně a drsně se vyvíjí průměrný příběh tohoto filmu, který neskutečně obohacuje hlavní postava hrající Guy Pearce. Ten si každý druhý den po určité nehodě nevybaví nic, jen zjišťuje co má na sobě vytetovaného, co kde zanechaného, aby se pomstil za smrt své ženy. Zvláštní nápad, a ještě zvláštnější zpracování dokazuje jen jedno, že myšlení je ve filmech občas dost potřeba, přitom je to všechno tak neskutečně jednoduché, člověk se připravuje na všechno možné, jak mu dá příběh filmu zabrat a přitom je to všechno tak jednoduché. I když jak se to veme, stačí to všechno sledovat, protože každý nový den všechno začíná od znova, jako bílá nepopsaná stránka papíru, a pak že je to všechno nemožné. ---Dobře, co teda teď dělám? Aha, honím tohohle chlápka. Ne... on honí mě. (24.02.2008)

Napoprvé tedy "jen" 4*. A co mě osobně mrzelo nejvíc, ani konec (začátek?) mi bohužel nepřišel tak neskonale originální a zajímavý, jak mi všichni slibovali. Minimálně několik málo scén pořád nechápu. A i když jsem si pomalu psala poznámky, pořád mám pocit, že mi napoprvé řada věcí unikla. U Mementa si neodpočinete, pořád musíte být ve střehu, abyste pochopili proč, co, kdy, kde, jak se vlastně stalo. Dlouho pro mě žádný film nebyl takový záhul na mozek. (14.04.2009)

Mistrovské. Komplikované, ale zároveň přesně do sebe zapadající. Příběh sám mi nepřijde plochý, ale zajímavý - divák (stejně jako hlavní postava) kdo je kdo a když mi to vše do sebe začalo zapadat, dočkal jsem se mnoha překvapení. Navíc výborné herecké výkony. A kdože vyfoukl Nolanovi ceny za scénář? Zlatý glóbus dostala Čistá duše a Oscara Gosford Park. Nepochopitelné. (07.07.2003)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)

Co říct k tomuhle filmu? Sám nevím, nejsem si úplně jistý jestli jsem to všechno pochopil. Důležité ale je jak to na mě všechno zapůsobilo. A zapůsobilo to ohromně...Od famózních výkonů Guye Pearceho a Joea Pantoliana přes mrazivou tajemnost nádherné Carrie-Anne Moss k mistrné režii Chrise Nolana a úžasné hudbě, která celému filmu dodává podivně nejistou a přesto zvláštním způsobem klidnou atmosféru. (19.08.2003)