Memento

Filmu jsem se vyhýbal a neměl jsem chuť vidět, ale jsem rád, že jsem o tak inteligentní podívanou nepřišel. Film vůbec nenudil, přes svou složitost byl náramně zábavný, napínavý a Christopher Nolan mě ani minutu nenechal, abych zabloudil myšlenkami jinam. Naleznete zde i zábavné situace a závěr mě naprosto šokoval. Už pěknou dobu tuto bombu nemohu dostat z hlavy a tak hodnotím 5 hvězdičky... (28.02.2008)

Memento má pár pih na kráse; nenápadnou hudbu, dva logické kiksy a další problémy. Jenže jsou to jen naprosté mušky a ve své podstatě jednoduchý scénář je geniálně odvyprávěn. K českému Happy Endu bych to nepřirovnával, Memento nejde celé pozpátku, pouze kapitoly jsou pozpátku. Nolan prokázal, že i s minimem prostředků, lze dle dobrého scénáře ve spojení s nápaditou režií natočit skvělý, ne-li rovnou geniální, thiller. (11.04.2005)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)

Vypravěčská paráda, kde je obrácená forma narace prostředkem, nikoliv účelem. Nolan ve své první zámořské štaci dává k dobru své oblíbené propriety (muž po ztrátě manželky stále nosí na ruce snubní prsten) a dráždí jednoduchou a úspornou filmařinou, kde hrají prim postavy a děj, jehož sledování je pro diváka náročným sportem, kde i chvilková nepozornost bere body. Fascinuje mě, jak i přes vědomí „dobrého“ konce Nolan skládá působivě dílky skládačky k sobě, přičemž reverzní forma vytváří napětí ještě silněji, než tradiční chronologie. Chce se mi říct, že kdo by to byl řekl, že tentýž člověk jednou natočí nejosobitější komiksovou trilogii a bude si moci dovolit točit velkolepé sci-fi bez používání zelených pláten, ale… zpětně mi to připadá jako promyšlená cesta cílevědomého filmaře, stejně jako tenhle film. (16.10.2016)

Tehdy to byla událost a jméno invenčního Christophera Nolana se začalo ve velkém skloňovat. Dnes je uctívaným polobohem, místy si troufnu tvrdit, že nezaslouženě (poměrně špatně pracuje s emocemi a kupříkladu nechápu jeho pořadí mezi kameramany zde na CSFD). Tehdy „odvyprávěl“ příběh muže, který v souvislosti s vraždou manželky přišel o krátkodobou paměť. Mstít se je proto docela ošemetné, pomůžou polaroidové snímky a tvrdá data vytetovaná na vlastním těle. Holt byla to láska jako trám. Postupně se propracováváme zpět do minulosti, tudíž víme, jak to má celé skončit. Ovšem jak to začalo, to už je o obrácené chronologii tohohle netradičního příběhu. Střih, buldočí vytrvalost pomsty, střih, komu důvěřovat, střih. Guy Pearce i Carrie-Anne Moss jsou fajn, nápad také, ale na zadek zase úplně nepadám. Tedy nepadal jsem léta páně 2000, ani o 17 let později. A ani nikdy mezitím. (21.09.2017)