Byl jednou jeden dům

Seriál, který mě ale vůbec neoslovuje, který mě vůbec nebaví. Stovky postaviček lezou sem a tam, pláčou nad událostmi té doby, blábolí o národní hrdosti, aby pak na ni v r.1989 bez skrupulí zapomněli, stali se za mrzký peníz posluhovači právě těch, kteří jim kdysi tak ubližovali a začali pod vlivem jejich prolhané a fakta zkreslující propagandy nenávidět ty, kteří je toho těžkého břemene a srabu zbavili za cenu milionů svých obětovaných životů...Seriál působí příliš "vybroušeně", těžkopádně, chladně a odtažitě, vyrobený řemeslně bez větších emocí...Po lehkosti a akčnosti seriálů jako "Major Zeman" či "Žena za pultem" tady není ani vidu, ani slechu. Ale to je u režiséra Filipa celkem běžné...Jedna hvězda za skvělého Miloše Nedbala...Jak seriály miluji, tak tohle už mi nesmí na oči! (14.08.2018)

Byl jednou jeden dům je známý československý seriál z roku 1974, který mi dlouho unikal a viděl jsem jej až teď. Musím se přiznat, že jsem z něj nadšený. Proč? Třeba proto, že podobná sestava našich skvělých herců se jen tak nevidí. Vyjmenovávat je nemá cenu, možná jen řeknu, že například hvězdný Václav Postránecký byl mladé ucho a hrál poměrně malou roli. Zkrátka na něj nezbylo víc místa. Druhým významným plusem je zasazení příběhu do období druhé světové války, které bylo dramatické samo o sobě. Geniálním tahem je potom pohled různých lidí z jednoho domu na válečné události a hrůzy. Krásně lze využít rozdílných společenských tříd a lidských povah. Vedle sebe bydlí pan domácí, trafikant, policajt, hospodský, promítač, špeditér a jiní. Jejich vzájemné rozhovory a špičkování (nejčastěji u piva) jsou parádní. Velmi mě také potěšila absence jakékoli ideologie. Ač se natáčelo v utažených sedmdesátých letech, nejsou v seriálu žádné viditelné úlitby režimu. Až po konci seriálu jsem se dozvěděl, že to komunistům vadilo. Vadilo jim to dokonce tak moc, že se musel pátý díl natočit znovu a v něm se musela více oslavovat sovětská armáda! Tuhle verzi jsem neviděl a není potřeba kvůli tomu snižovat hodnocení. To zůstává na silných čtyřech hvězdách a k maximu opravdu mnoho nechybělo. Kdo neviděl, určitě se mrkněte. Mimo jiné jde o velmi dobré hodiny dějepisu naší nedávné historie. (08.11.2022)

Naprosto geniálně obsazený (až na ty puberťáky ztvárněné třicátníky) historický seriál, podle mě i minimálně zatížený dobovou ideologií. První dva díly byly vyloženě rozjezdové, malinko drhly, o to větší zážitek mi ale připravily zbývající epizody. Menšík Čepkovi (budoucímu zeťovi) před mobilizací: "Kdyby se ti tam něco stalo, buď klidnej, já se o to postarám. A jmenovat se to bude po tobě!" "Ne, to radši ne..." "Já ani nevím, jak se jmenuješ." "Adolf." (11.10.2019)

Nemůžu si pomoct, ale můj osobní dojem je, že všechny dostupné díly jsou prostříhané. Jedině snad 4. díl trvá téměř 80 minut, ostatní kolem jedné hodiny. Ten seriál jsem ještě kdysi viděla několikrát a dobře si ho pamatuji. V jednotlivých dílech chybí celé scény a to se místy odráží v nepřirozených skocích v ději. Proč to? Každá scéna by stála za shlédnutí. (04.09.2015)

Filipovi se zřejmě zalíbilo v seriálech a po úspěchu Věka se pustil do fresky zobrazující na poměrně sevřeném půdorysu naděje, lásky, frustrace, touhy i rozčarování obyvatel jediného domu v období kolem světové války. Mou jasnou platonickou láskou je zde nerudný Nerudný Miloš Nedbal. A láskou, kterou bych si uměla představit nejen platonicky, aristokratický Adamíra. Vypointovaný je záběr na roztékající se obraz radního Nerudného stejně jako ne už právě nejmladší Hudečková coby diblík. Vala nezůstal nic dlužen své pozdější rudé pověsti a nejkrásnější byla Jana Šulcová. Když si představím, že šlo jen o kulisu na barrandově, skoro se mi tomu nechce věřit. A nesmím zapomenout na Petra Čepka. Vlastně je to jako u věka, co jméno to perla, takže na závěr jen z Adamírových úst - citace nebude přesná – A to by se tatínku ta ulice jmenovala Nerudného nebo Nerudná? (27.05.2008)