Byl jednou jeden dům

Některé seriály mají tu ctnost, že nestárnou a s každou televizní reprízou jim doroste další generace diváků. Bezesporu k nim náleží Byl jednou jeden dům, který patří ke špičkám soudobé televizní dramaturgie. Pětidílná odysea žižkovského domu zachycuje jeho obyvatele na pozadí politických událostí, které ať už přímo nebo nepřímo zasahují do jejich životů a osudů. Prostí i vzdělaní, bohatí i chudí, mladí i staří, stateční i zbabělí. Právě takoví jsou nejen hrdinové seriálu, ale takoví byli a jsou hrdinové dneška, obyčejní lidé s obyčejnými starostmi a radostmi, kteří jako solitéři hledají smysl svého života, svůj ostrov naděje. Tak, jako se pod vlivem událostí proměňuje doba, mísí se postupně humor s tragédií a původní jakoby nicotné šarvátky na pavlači a hospodské debaty překrývá mlhavá stísněnost protektorátního dusna, které se stává skutečnou prověrkou jednotlivých charakterů. Kdo obstojí a kdo naopak selže. Závěrečná epizoda na květnových barikádách, komunistickými politruky dodatečně znásilněná do akční přestřelky s nezbytnou pomocí Rudé armády je jedinou a v celkovém pohledu pominutelnou úlitbou ideologickému marasmu. Seriál je sám o sobě unikátní přehlídkou vynikajících hereckých osobností sedmdesátých let, kdy se před kamerou sešli veteráni divadelních prken i pokračovatelská generace mladšího a středního věku (Adamíra, Nedbal, Höger, Hlaváčová, Hanzlík, Hrzán, Somr, Menšík, Sovák, Medřická, Větrovec, Vinklář, Libíček, Řehoř, Vala, Bláha, Ráž, Abrhám, Čepek, Šulcová a několik desítek dalších). Domovnice, trafikant, uhlíř, živnostník, četnický strážmistr, promítač, krejčí, hostinský, dva malíři, vážený pan radní se svými syny. Co postava, to košatý příběh, co dialog, to nezapomenutelný herecký koncert. Navzdory tomu, že seriál vznikal v době nejtužší normalizace, se režiséru Františku Filipovi a scénáristům Janu Otčenáškovi a Oldřichu Daňkovi podařilo vykouzlit obdivuhodně kvalitní příběh, který se za léta své existence stal nedílným a trvalým pilířem novodobé televizní tvorby, k níž se s potěšením vrací již několik generací spokojených diváků. A to je víc, než bychom si mohli přát. (29.12.2008)

Pod příkrovem tuhé normalizace vzniklo prací scénáristického dua snů (Otčenášek-Daněk) vynikající dílo, které je jak apoteózou posledních let První republiky (jedna z mála zmínek o jinak úzkostlivě utajované benešovské válečné půjčce), tak minuciózně přesným záznamem života za protektorátu. Pavlačový dům je pojímán jako soběstačné fórum svého druhu, vybavené kinem, blokovou, opravdu lidovou hospodou a navíc hrazdami pavlačí. Panovnickou lóži nahrazují okna bytu majitelů. Kaleidoskop událostí, osudů, tragédií a neživotných komunistických zjevů (Valův malíř Dlask a ještě mlžnější emisar Kominterny, Řehořův Hrach starší) i znamenitě vykreslených žižkovských (?) lidových a "vysokých" postav (jedineční Nerudní Nedbalův a možná o něco ještě vyhraněnější Patrokles Nerudný Jiřího Adamíry). I konec seriálu, symbolická zbytečná smrt na barikádě, z níž se nikdy nevystřelilo, je příznačná pro květnové povstání (až 2 000 padlých na naší straně nepočítaje vlasovce, řada hlavní zákeřných odstřelovačů, zhruba dvou třetin postavených barikád se boje vůbec nedotkly). Režie i herecké obsazení vydatně přispěly k vytvoření jednoho z nejvýraznějších děl naší dramatické a filmové tvorby sedmdesátých let. Třicáté výročí konce německé nadvlády se proti vůli Husákova režimu tehdy podařilo oslavit opravdu důstojně. (05.11.2007)

Nevím, jak to tu vypadalo za Protektorátu. Tehdy jsem byl ještě takhle malej. Tehdy byli ještě takhle malí i moji rodiče. A vlastně i prarodiče, protože se v té dob, věřte nevěřte, (plus mínus pár let) narodili. Takže, jak já mám kčertu vědět, jaká tehdy byla atmosféra a jak to tu vypadalo? Ale to ponechme stranou. Tenhle seriál je podle mě naprosto průměrný. Kdyby ho natočili dnes, byl by to stoprocentní odpad kousek nad Ulicí a vedle Ordinace. Jediné, co ho pozvedá nad všechny ostatní seriály, jsou herecké výkony a to každýho jednoho herce v něm. Ono taky, když dnešní plat jednoho z nich by vystačil tehdy pro všechny, není tak těžký obsadit jenom ty nejlepší kapacity i do těch největších štěků, že. Příběhem je to prostě jen další seriál ze života nějakýho vzorku obyvatelstva. Nejvíc se mi tu asi líbila postava Josefa Vinkláře, a zaujal mě Zdeněk Řehoř, protože to není tak dávno, co hrál usedlého postaršího pána v Takové normální rodince. Takže, všechny mé hvězdičky putují pouze a jedině k hercům. (22.03.2007)

Jedno z nejlepších děl naší filmové kinematografie a to hlavně díky hereckým výkonům našich největších hereckých hvězd. Scény jako odchod mužů při mobilizaci ("A nebojte, my jim to ukážeme."), reakce Vl. Menšíka na mnichovskou zradu, sešlost v hospodě po atentátu ("Tady českej lev konečně zalomcoval řetězem.."), J. Vinklář učí J. Hanzlíka boxovat a další a další jsou opravdu hereckými koncerty a nejen to - režie Františka Filipa i scénář jsou tak krásně česky lidské, že toto dílo spolu s Chalupáři tvoří špičku televizní tvorby. A poslední scény na barikádách ? Myslíte si, že lidé v té době sovětské tanky nevítali ? Že se nevylepovalo Rudé právo ? Nebo že se nepředvídal zánik drobného podnikaní ? Tento seriál je naopak historicky věrný a to navzdory době, kdy vznikal. Jen ten poslední záběr na tank 23 tam nemusel být, ale taková byla doba. Na to, že se v seriálu mohlo mluvit a soukromém podnikání, Masarykovi, legionářích nebo atentátu, je to ještě přijatelná daň. (24.07.2006)

Asi nejzdařilejší seriál, který byl u nás natočen v době normalizace. Vynikající herecké výkony našich předních herců a že Filip si herce vybírat uměl! Vynikající Adamíra, Nedbal, Menšík a Sovák. Naši herci ukázali, že i malé role se dají zahrát nezapomenutelně. Například Medřická, Budínová, Kovářík, Libíček. Mám na mysli např. scénu, kdy Vala sděluje Medřické, že její manžel zahynul. A scéna na barikádách? To patří k té době. Bez ní by seriál cenzoři nepustili. (25.12.2003)