Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Ingrid Bergman, Liv Ullmann, Lena Nyman, Halvar Björk, Gunnar Björnstrand, Erland Josephson, Georg Løkkeberg, Eva von Hanno, Marianne Aminoff, Mimi Pollak (více)VOD (1)
Obsahy(1)
I v Podzimní sonátě zůstává Bergman věrný svým obrazům světa lidských duší. Komorní drama dvou žen, matky, jež se snaží utéci před odpovědností za nenaplněné životní osudy svých dcer a mladé ženy, jež v sobě koncentruje minulá utrpení. Napětí mezi nimi vrcholí a ukáže se jak hluboce se ženy od sebe vzdálily a jak nepřekonatelné je jejich neporozumění. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (102)
Zcela urcite jeden z nejlepsich filmu Ingmara. Neuveritelny filmovy koncert, at uz ze strany rezie, scenare, kamery. Herecke vykony jsou vsak ozdobou nejen tohoto filmu, ale snad cele historie kinematografie. Neuveritelny film, jak uz bylo psano nize, take bych tento film doporucil pro zacinajici divaky Bergmana. Respektuji, ze ma kazdy jiny vkus, nechapu vsak, jak nekdo muze dat tomuto filmu mene nez 4*. ()
Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. ()
Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. ()
První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. ()
Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... ()
Galerie (62)
Zajímavosti (8)
- Ingrid Bergman (Charlotte) se údajně během natáčení zdokonalila ve hře na klavír. (Terva)
- Ingrid Bergman (Charlotte) a Ingmar Bergman nejsou v příbuzenském vztahu. (Kulmon)
- Ingrid Bergman (Charlotte) hrála pianistku i ve svém prvním americkém filmu Intermezzo: A Love Story (1939). (Kulmon)
Reklama