Pramen panny

Bergmanova kultovní středověká sada šplíchnutá rozhodováním mezi vírou v Boha a pomstou, která se stala základním stavebním kamenem pro filmy typu rape&revenge. Někteří tady hořekují nad detailama nebo nad nedostatečnou duchovní hloubkou, ale já černoprdelnictví neholduju, takže pro mě to bylo "hluboko" až dost. Tohle si plnej zaslouží, protože některé výjevy z filmu mi zůstanou v paměti hodně dlouho (bříza, posed "na trůnu", pramen,...). (04.12.2012)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Moje první setkání s Bergmanem a jsem z něj trochu na rozpacích. Ne že by se mi film úplně nelíbil, ale čekal jsem něco složitějšího. Tohle je zkrátka jen o tom, jak otec pomstí znásilnění a smrt své dcery. Nějaký konflikt víry coby důvod, který by v pomstě bránil, jsem tady nezpozoroval. Snad jen na konci, ale to už bylo spíš mlácení prázdné slámy. Navíc mi tu vzhledem k tématu chyběla trocha poetické vláčilovské deprese. Natočené je to hezky, zahrané také, ale připadá mi, že hodnocení je tak vysoké jen proto, že se jedná o Bergmana. 60% (07.04.2018)

Už z plagátu sa dá vnímať taká tá mrazivá atmosféra, cez ktorú som si tajne želal, aby mi ju autor sprostredkoval. No a po zhliadnutí som mal presne ten pocit diváckeho nadšenia, v aký som podvedome dúfal. Podobný prípad - Hodina vlka. Ale nečakajte štandardného Bergmana, myslím vo filmovej reči neštandardného. Skôr remeselne dokonale zinscenovaná dávna legenda zo švédskych krajov. Autorstvom podobne svojská ako Miyazakiho Mononoke, i keď dejovo samozrejme odlišná. (08.10.2012)

Tento snímek dokázal, že se dají velké myšlenky vyjádřit bez velkých slov. Film nemá potřebu být příliš ukecaný, jelikož sám příběh je dostatečně silný. Toto je pro mně ideální stav a ideální film. Je zajímavé si uvědomit, že jakmile se otec dozví, co se stalo, tak se ponoří do mlčení (a s tím i jeho křesťanství)a pak vykoná vše, co mělo být vykonáno, přesně podle starých předkřesťanských zvyklostí - a toto mlčení skončí až na místě činu, kde se s danou událostí otec vyrovná zase po křesťansku. (15.07.2010)