Takže ahoj

Obrovské překvapení. Jsem velkým milovníkem Nové vlny, ale přesto jsem tomuto snímku nevěnoval příliš velkou pozornost(přece jenom už se podle data jedná pouze o dozvuk, říkal jsem si). Vít Olmer nebyl velkým lákadlem, a tak jsem zhlédnutí tohoto snímku dlouho odkládal. Snímek je skvělou sociální sondou do života mladých lidí. Mladých lidí, kteří nudou neví coby a tak si vymýšlí hry, kterých později litují. Zjišťují totiž, že hrát si nedá donekonečna. Nezní to téma tak nějak aktuálně? Ano, je tomu tak. Tento snímek bych si dovedl představit v dnešní době v novém kabátě a přesto by dokonale vystihoval pocity dnešní mládeže. Po celou dobu se mi zdálo, že hlavní hrdinka ví moc dobře, k čemu směřuje. Je si vědoma toho, že její vztah nemůže dojít naplnění. Nahlas si říká o své potrestání, tak říká slogan v popisku. Díky dokumentární věrohodnosti jsou nám hrdinové blíž, dovedeme chápat jejich počínání, dovedeme se do nich vcítit. Je jisté, že Olmer těžil hlavně ze snímků, které vznikly o pár let předtím. Přesto bych ho nezatracoval, tento snímek mi nepřijde v ničem horší. Místy jsem byl nadšený jako při sledování Křiku Jaromila Jireše. Je mi trochu smutno z toho, co se později Olmer rozhodl točit. Takže ahoj ukazuje, že býval kdysi talentovaným filmařem... (24.04.2006)

Hrozný, nechápu jak Vít Olmer vůbec dokázal dostat nějakej prostor na to, aby nás filmové fanoušky mohl obtěžovat svým "neuměním". To co "znetvořil" zde, určuje paralelu v budoucích "filmech" alá chlupatej Slávek Boura (playgirls), Róm co jednoho krásnýho dne našel kouzlo dvojitého výfuku u káry převezený z Německa(Nahota na prodej), či nejhorší role Surio Mária Woříška (Waterloo...). V cyklu - Zlatá šedesáta pobavil Víťánek snad jen svým neskutečným hulvátismem v předfilmovém rozhovoru. Já vím že cyklus je to obsáhlej, ale částečný "odpad" dávám dramaturgii jinak výjmečnému filmovému pásmu na ČT2, samotnému filmu dávám z milosti jednu a to proto Víťánku, že si tam přivedl alespoň kuchaře Svatopluka a pro tebe osobně Víťo - ahoj.... (18.07.2009)

Tenhle příběh mi přišel až neuvěřitelně aktuální. Přestože většina lidí hlavní hrdinku odsuzuje, podle mě se takhle v dnešním světě cítí plno mladých lidí. Dívka, která moc neví, co v životě chce. Vlastně ani to, co hledá - někoho, kdo jí dá pár facek? Ví snad jen to, že se chce bavit. A taky touží po dítěti. Na druhou stranu si ovšem uvědomuje, že dítě potřebuje zodpovědného otce. Ale žádného takového muže kolem sebe nevidí, vždyť většina těch, s kterými spí, jsou ženatí, často otcové. A jak má tedy věřit, že najde v životě partnera, který bude vždy stát pevně po jejím boku? Pak se zamiluje, ovšem je tohle ten pravý? Kromě výborného psychologického příběhu nabídne film i velmi dobrou kameru Jaromíra Holpucha a Petra Prokopa. Určitě stojí za povšimnutí záběr nadšených Japonců pod Staroměstským orlojem, mačkající spoušť ve stejný okamžik, i scéna, kdy bláznivý rozhovor milenců doplňují zdánlivě nepasující detaily, které ale perfektně vystihují emoce ukryté ve slovech. (03.08.2009)

Oslovilo mě to, i když ne úplně bezprostředně. Z filmu není cítit, co vlastně hlavní hrdinku k jejím milencům tolik táhlo. Erotické scény jsou suché, respektive spíše žádné. To možná způsobily tehdejší cenzurní zásahy. Hlavně mi ale mužské postavy připadaly dokonale nepřitažlivé a nudné. A tak jsem daleko víc ocenila, co film nabízí v druhém plánu. Ono toho není málo. Zaujaly mě dobové reálie, jako třeba Plzákova televizní poradna, kde zrovna vysvětloval, jak si zinscenovat "malé domácí psychodrama". No, a facky, to je moje... (01.09.2012)

Někdo by mohl říci, že Vít Olmer přichází s křížkem po funuse (bohužel doslova), a naopak někdo, kdo třeba zná jen jeho polistopadové tragedie (s občasnými výjimkami) a považuje se za znalce nové vlny, musí toto ocenit. Osobitost Veroniky je Schorm jak vyšitej a i fakt, že nám režisér nabízí pohled na rozvlněné herce, kteří by si bez něj ani neškrtli, je také velmi milý. I když Pepa Dvořáků nevychází ze své tajtrlické polohy, něco se zaznamenat dá, Synková je absolutně k nepoznání a Schmitzer si něco podobného střihnul ještě ve druhém filmovém dozvuku nové vlny. V Schormově Lítosti. Budoucí představitel straníka Satoranský zde také docela překvapí. Ovšem celý tento film je o Valerii Chmelové, tedy o Veronice. Její pohled na život je sociálně nadčasový a to, že režisér natočil další celovečerní film až za 10 let, může mít kořeny v tomto snímku. Toto pustit mládeži v 70. letech, by bylo skutečně proti normalizační jednání. Film, který dostává obsah až v posledních několika desítkách minut. Tak dlouhé je její hledání. Zmatená ve své době i ve svých pocitech, které si ovšem umí nádherně rozložit. Miluje jen když chce...zatím. Někomu jde o krásné pocity z aktu muže a ženy, někomu jen o fotky. Životní rozhodování promiskuitní studentky filozofie by mohlo být obohaceno i o nějaký pořádný undergroundový, hudební doprovod. V jednu chvíli se tak dokonce i stane, ale chtělo to víc. Vít Olmer v těch normálních filmech rád nastavoval zrcadlo doby. Kšefty a podrazy později. Teď zobrazuje osamocenost svobodomyslných lidí. Jsou to ti, kteří jdou v dešti bez deštníku a hledají jeden druhého i proti šedivému sociálnímu proudu, který se blížil. (12.08.2013)