Šeptej

působí to jako pseudointelektuální komentář soudobé mládeži mixnutý s Under the Skin. estetika a dialogy Samotářů (a celkový Ondříčkův vibe) je samozřejmě taky citelný.  každopádně mě fascinuje, že se stav vlaků českých drah od roku 1996 nezměnil. bylo super v nějakým filmu slyšet Sklíčka od Žbirky, za což dávám bezvýznamné plus a 3* (02.10.2021)

"Nepřibližuj se, fízle! Ještě jeden krok a skočim!" "Už stojím." "No ale já stejně skočim, tak běž do prdele!" Při prvním seznámení s úsporně intimním herectvím Jana Čechtického, prospěvujícího si v autě veselou písničku zatímco zběsile točí volantem na rovné silnici, jsem si říkal, že s tímhle filmem ještě bude prdel. Následné dialogové etudy mezi přehrávajícími neherci, které působí jakoby z rozhovorů někdo náhodně vystříhal některé věty, mě mátly zdali jde o (sebe)vědomou aktualizaci papouškovsko formanovské vědomé trapnosti, dědictví sklepácké karikaturnosti nebo je to prostě jen špatně napsaný a špatně zahraný studentský scénář. Nikdo nikdy nemluvil nebo se nechoval tak jako postavy zde nebo ve Vorlově Kouři, ale přesto mají oba snímky v sobě zvláštní punc syrové autenticity, kterou rozeznává spíš podvědomí než vědomí. Vědomě se nedá pomoct tomu se občas bavit nad tou vyhroceností a sebedůležitostí všech a všeho, podvědomě to ale probouzí nějaké zaseté vzpomínky na to, jak jsme si v teen letech přesně představovali, že ten pražský život vypadá. V klubu mezi oranžovými stěnami, kde všichni hulej jak na cracku, pijou džus a isostar, opuštěný holky blouděj ulicema, spí se u kámošů na bytě, všichni tak trochu umělci, věřej v ufo, na pizzu choděj do Kmotry a při noční procházce kolem Kotvy si všimnete digitálního nápisu, že ve 4. patře otevírají novou videopůjčovnu.  Z osobního pohledu má ten film zvláštní naivní nevinnost. Úplně jsem zapomněl jaký jsme byli. (01.04.2024)

Chvílemi utahané jak hlavní píseň od Colorfactory, ale stejně jako ona perfektní. Vilhelmová jako vždy pecková. Ale např. večírek se psem - jakousi obětí víru zábavy kolem mi už tak nutný nepřišel. A o tom Šeptej je, o dobrých a zbytečných pasážích. Film dvou tváří, který má své kvality a své neduhy. Můj pohled je kamsi doprostřed a tak hodnotím za 3. (10.09.2011)

Ještě nedávno jsem tady Davida Ondříčka chválila, ale jak je vidět, i mistr režisér se někdy utne (a jelikož se jedná o Ondříčkovo prvotní dílo, můžeme být rádi, že se jeho kariéra vůbec rozjela). Z dnešní doby poněkud úsměvné, řekla bych: Táňa nám tu hraje ufona, Jan P. Muchow se nemůže rozhodnout, jestli je vlastně na holky nebo na kluky (nevím proč to drama, tomu se říká bisexualita, chlapče) a Káťa Winterová má podzimní depku, takže raději neopouští bezpečí křesla a když už náhodou, tak stejně "parkuje", do placu se hodí pár ufounských řečí, Tatiana pro zobrazení své venkovské naivity hodí do kamery pár laních pohledů alá Klára Issová, nakonec si na diskošce zaskáčeme s kamarádkou Extoškou a tram ta da dáááá: Máme tady Šeptej! Dvě hvězdičky za Colorfactory, které zbožňuji. (03.09.2007)

V rámci české kinematografie je David Ondříček velmi osobitý režisér se signifikantním stylem, jenž se naplno projevuje už v jeho celovečerním debutu. Šeptej je tak trochu uměle podivínský film o podivínských lidech a jejich (ano, podivínských) vztatzích s výtečnými, přesně padnoucí hudbou podbarvenými, impresivními záběry nočního města, v němž Ondříček spatřuje určitou poetiku a dává ji ochutnat i divákovi. Co mi na filmu nesedlo - a věřím, že stejný problém s ním měla i spousta ostatních - byly dialogy. Jejich "vyprázdněnost" a triviálnost odráží to vnitřní tápání a hledání sebe sama, kterým si prochází mladí, nazařazení hrdinové, jenže takové žvástání o ničem velice rychle omrzí a film začne v rozporu s krátkou stopáží působit rozvláčně. Zejména ve srovnání se Samotáři, kteří jsou díky Zelenkovu scénáři naopak zásobárnou již zkultovnělých hlášek a zárukou zábavy pro široké masy. 60% (07.10.2008)