P.U.L.S.E. Live at Earls Court 20.10.94, London

Absolutní vrchol živé hudby, monstrózní světelná show, výborný hudebníci, skvělý výběr největších hitů a a hlavně legendární David Gilmour. Tohle dvd je ozdobou a králem mé sbírky v poličce. Tomuhle se prostě nedá absolutně nic vytknout, absolutní vrchol, atmosféra se dá krájet, husina až na zádeli a navíc je to perfektně nazvučené, už mě žádný superlativ nenapadá, Pink Floyd je prostě TOP. (27.06.2015)

P.U.L.S.E. (recorded at Earls Court London on October 20th 1994). Vynikajici koncert na DVD!!! Obsah bezesporu patri k tomu nejlepsimu co lze od PF slyset. V sestave David Gilmour, Nick Mason, Richard Wright a bez Rogera Waterse, panove predvedli do detailu pripravenou a dokonalou podivanou. Zvuk kytary v rukou Davida Gilmoura je neprekonatelny... Nemohu rict tez nic jineho nez nadherne, uzasne, skvele a naprosto ohromujici... "Thank you very much indeed!" (04.11.2009)

Ač jsem fanoušek Pink Floyd již dlouho, tak jsem čekal na originál od Ježíška a tak se podíval na P.U.L.S.E. až teď a nemůžu říci nic, než že to byla BOMBA! Dokonalé souznění hudby a show, které se možná už nikomu nikdy nepodaří zopakovat a které se nedá popsat slovy v komentáři. Ze záznamu je také dobře vidět i slyšet těžko zastupitelná výrazná role klávesisty Ricka Wrighta na hudbě Pink Floyd. Důrazně doporučuji k poslechu použít kvalitní prostorovou aparaturu, protože hudbě to dá naprosto odlišný rozměr, skoro jakoby člověk byl přítomen. Skoro. (05.01.2010)

Tak tomuto nemůže už nic konkurovat. I když chybí do dokonalosti Roger Waters, tenhle koncert mě totálně uzemnil a potvrdil, která kapela má na světě nejlepší koncerty. Skvělý tracklist obsahující celé Dark Side of the Moon doplněný o nejlepší hity z let minulých a naopak o songy z jejich nejnovějšího alba The Division Bell(1994). Snad už jen při Eclipse si mohl dát Rick Wright na klávesách volume doprava. A Gilmourův majstrštyk v Comfortambly Numb? To je pro mě nejlepším kytarovým sólem všech dob. (23.04.2007)

Technická dokonalost a lehký chlad, replikování kanonických nahrávek do posledního tónu s minimem prostoru pro spontaneitu (až na pár oživujících odchylek ve vokálních i instrumentálních sólech, které paradoxně zažraní fandové těžko rozdýchávají). Na druhou stranu jediný záznam, do kterého se podařilo beze zbytku protlačit pohlcující atmosféru pro Floydy typické dokonale gradované světelné show doplněné promítáním surrealistických, ezoterických i satirických filmečků a všelikými trojrozměrnými atrakcemi, jak jsme ji zažili i u nás na Strahově, takže se u toho mimo jiné báječně vzpomíná (třeba jak mi zdaleka největší vizuální vytržení z celého koncertu způsobila modrá světla plující vzduchem nevysoko nad hlavami lidí jen malý kousek od nás – jak tohle proboha dělají, nemohl jsem pochopit několik vteřin, než se ukázalo, že jde o sanitku, která si pomalu razí cestu davem). Ty nafrněné čtyři hvězdičky, které jsem sem před časem naklepal po paměti, tu po čerstvém opáčku a opětovném vyražení dechu nechat nemůžu, ale vřelejší vztah mám beztak k Pompejím, Benátkám i Watersově In the Flesh – tam všude se totiž mnohem míň reprodukuje a mnohem víc tvoří. (10.12.2015)