Hogo fogo Homolka

Naštěstí mají druzí Homolkové mnohem blíž k těm prvním, než k smutně vyčichlé trojce. Nicméně ty důvody, proč to funguje méně, jsou velmi podobné. Drtivá většina scén, kde nejsou Homolkovi zoufale nudí a celá ta zápletka s dědkem, včetně její vyústění je zlomyslná zbytečnost, která postrádá vtip. Je s podivem, že sám autor necítil jak velký je rozdíl, když sledujeme homolkiádu, oproti třeba prvním dvaceti minutám, které jsou (pravděpodobně cíleně) bezobsažné a nevtipné. Ano, kontrast herců a neherců, autenticita...ale tady to bolelo a nefungovalo. Z celé trilogie mám velmi smíšené pocity...ta pokračování svádí k myšlence, že se jednička povedla jen jaksi mimoděk, nebo jsem si v ní našel něco, co autoři nezamýšleli. (04.05.2020)

Má ho krtek, tak si autíčko pořídili i Homolkovi. "S dědkem se rozloučíme a budeme mít čsitý svědomí. Ale brečet mu tam nebudem. Smutku má každej svýho dost." O síle rodinných pout, středostavovské důstojnosti, pražáckém rozhledu, životním elánu a švestkách. Filosofování zdravého rozumu, které jde bez okolků k jádru věci. Dramaticky ovšem asi nejslabší část trilogie. 3-4* (09.02.2014)

„Si řikám - kdyby nás někdo viděl, musel by se smát.“ Hezká studie českého primitiva, otázka je, proč zrovna ona má mezi mnohými podobnými tak výsadní postavení. Nic nového není ani zobrazení kontrastu unuděné rodiny z Prahy, která přijede na venkov, kde se cítí nadřazená, ale neuvědomuje si, že ti vesničani, se kterými jednají se směsí zdvořilosti a přehlíživosti, skutečně žijí - cvičí norníky, pijí kořalku, sedí po ránu na lesním posedu, místo toho, aby se dřeli na auto a snažili se zaplnit každé významnější místo v republice (Karlštejn, Konopiště, nic nemůže být typičtější) svojí hlučnou, otravnou přítomností. (05.10.2012)

Predikce krachu u pokračování komedií se u Homolkových nepotvrdila, tahle loď se jen tak nepotopí, na to je tahle komedie příliš dobrá. Hlavně Šebánek je mistr sarkasticky suchých hlášek. Díky Papouškovi jsem si opět prodloužil život o pár minut. Jako jeden z mála si myslím, že tenhle druhý kousek je o fous lepší jak první...i když bych kompletně vystřihnul scény s norníky... (01.03.2009)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)