Nejkrásnější věk

"Udělal to někdo hodně rozčílený, ne moc silný, velikost boty 42 - to bude manžel". Rozbíjet sochy hambaté paní Vránové je hřích. Naštěstí tady mají sochaříci k dispozici ještě pravděpodobně spavou nemocí postiženého důchodce Hanzlíka a uhlíře Voštu křičícího v roli raněného bojovníka své hrdinné Huráááá!, takže je co sochat. A taky musí zjistit, který věk je nejkrásnější, ale to je těžká otázka, protože já na něj již 145 let svého života marně čekám. (13.01.2016)

Film, který mi v mnohých směrech připomínal Formanova Černého Petra. A v čem? Možná v tom, že nemám ten správný věk na to, abych tyhle filmy pochopil, co bylo vlastně smyslem. Anebo že by to byla symbolika životního nesmyslu? Ne, asi to moc kombinuju… :-) Každopádně Brejchová byla fakt kus. (22.01.2010)

Nejlepší formanovka bez Formana. Formanův oblíbený scénárista Jaroslav Papoušek se tentokrát posadil i do sesle režisérské, obvovlal pár Formanových oblíbených herců (Brejchovou, Šebánka, Ježkovou), mnoho osvědčených Formanových neherců (v čele s jako vždy výborným panem Kolbem) a vytasil se s formanovsko-papouškovsky lidskými postavami a přirozenými dialogy prodchnutými formanovským humorem a poetikou. Celé to oblékl do slušivého černobílého munduru a ve výsledku představil světu výborné umělecké dílo, které rozesměje, rozesmutní i rozněžní... a sem tam navodí i onen proslulý formanovský pocit trapnosti. Jen jsem bohužel nezjistil, jaký věk je ten nejkrásnější. (08.03.2016)

Na Homolky už po letech nemám odvahu, ale tahle absurdní česká poetika mi znovu vykouzlila svět, který jsem znal, a který je již definitivně ztracen. Kdo ještě uvažuje tak neprakticky, neprofesionálně, neefektivně, a tak mrzce každodenně? Kdo si je ještě vědom poezie běžného (ale vědomého) života bez adrenalinových ataků, konzumních stresů a konkurzních bojů o pracovní místo, Papouškův vstup do filmu je trvalou kvalitou, jejíž přídavná hodnota se stále zvyšuje. Těm, kdo se snaží "uplatnit neuplatňováním" připoměňme jednu z četných citací: "Postoj je to pěknej, ale tý hlíny!" (19.05.2015)

,,No jo, ale my jsme penzisti. My jsme potřebnější." Tak zábavná, skoro dokumentární podívaná (ne)všedních dnů jednoho sochařského ateliéru. To se nám Jaroslav Papoušek po společných projektech s Passerem a Formanem v roce 1968 osamostatnil a vytvořil svůj první vlastí autorský film. Ponechal si řadu "zavedených" neherců z dřívějších filmů (mimo jiné nezapomenutelného dědečka z Hoří, má panenko!), dal dohromady skupinku mládeže představující odvázané "sochaříky" v uvolněné atmosféře 60. let, naproti tomu partu důchodců schopných hrát si na chodbě umělecké školy u sochy koně na intelektuály vedoucí debatu nad uměním... Mezi tuhle sbírku amatérů doslova vecpal coby profesora sochařství hereckého profesionála Vladimíra Šmerala, který se zhostil své typické "intelektuální" roli opět s gustem, nenápadně popři tom sáhl i po mladém Jiřím Hálkovi z Činoherního klubu... No a vznikla velice svérázná podívaná, kterou fanšmejkr československé kinematografie musí ocenit, jen popři několika hluchých místech mé hodnocení sráží především pár scén se šíleným dětským řevem. Ovšem, lezení hospodských kumpánů do oken za nahatou ženskou uvnitř i venku nemělo chybu! ,,Už ani nepřeleze plot, no! To je buď penze, anebo 30!" Kterýpak že věk je nejkrásnější? Možná že právě ten, jaký člověk v danou chvíli přežívá. 70% (Filmová výzva 2019: Idée_fixe) (01.01.2019)