The Commitments

Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. (08.08.2010) (méně) (více)