Hosté večeře Páně

Farář pochybující, zraňující, neslyšící boha, farář člověk. Až má divák neodbytný pocit, že tenhle film je rouháním. Není jasně nalinkovaným poselstvím, není odpustkem, nezobrazuje dokonalost, naopak ukazuje lidskou malost, hledá lásku i pochopení tam, kde bychom to u takového filmu nečekali. Jediné, kde nepochybuje, je jasné sdělení o pravé bolesti, které zazní v kostelníkově závěrečném monologu. (09.11.2020)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Za lasami za gorami za dolinami, v oblasti Götaland, žil Farář Thomas trpící kašlem. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje, se podrbal na hlavě a pravil: "Má žena po smrti jest. Musím přehodnotiti své priority, které zaprášené zdají se býti.". I šel za maestrem Ingmarem Bergmanem, který pod slibem nezměrné úcty, slíbil pánovi, jehož tuberculum se značně zhoršilo, že o něm natočí film. Filozofické dílo, o Hostech Večeře Páně, se stalo zázrakem, avšak jeden člověk žijící v České republice se postavil a řekl: " Uzřel jsem, viděl jsem, usnul jsem!". Jeho názor byl vskutku ojedinělý. "Švédská zima je paráda, avšak být hodinu a půl uzavřený v kostele se svým svědomím, to jest VIP jízdenka do Bohnic." Lidé se vzbouřili proti tomuto českému divákovi a nařkli ho ze sodomie, někteří ho omilostňovali, prý snědl zkaženou hostii. Bergman stál mimo dav, u mírně zasněženého keře a s přáním hezkého dne ukázal směrem k divákovi prostředniček na němž bylo napsáno: Pochválen buď Ježíš Kristus!. (15.07.2009)

Bergmana mám moc rád a beru jeho pomalé tempo, ale tento film mi nesedl. Po jeho skončení nepřišla typická bergmanovská katarze, zkrátka nezíral jsem pár minut do zdi a neříkal si, jak to bylo geniální. Soudě dle hodnocení ostatních uživatelů, chyba bude asi na mé straně a sám si nejsem úplně jistý, co se nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem se před filmem zrovna vrátil z hospody ve výborné náladě, a tak mi vlastně bylo tak trochu jedno, jestli Bůh je nebo není.. Bohužel musím konstatovat, že Hosté Večeře Páně pro mě byli stejně zábavní, záživní a zajímaví jako nedělní mše. (05.03.2010)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být. (30.04.2009)