Hosté večeře Páně

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*. (26.12.2013)

Film na mna pôsobí dojmom, že bol natočený za dva dni. Pár interiérov, pár hercov a prevažne statické zábery, detaily a polodetaily tvárí. Dôležité potom je, nakoľko Vás zaujíma téma, či tie nekonečné dialógy vo Vás niečo zanechajú. Mňa podobné témy bavia, preto sa čudujem, že až toľko kvalitných filmov o viere nebolo nakrútených, pritom sa jedná o nevyčerpatelnú filozofickú látku. Bergman verzus boh, to je jeden z najzaujímavejších súbojov, trvajúcich niekoľko desaťročí. (03.11.2009)

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)

Filmové umění to je vysoké (kamera, herci - zvláště Ingrid Thulinová), ale Bergman, který sám ztratil víru, si libuje v ukazování beznaděje až příliš. Jakoby se stal apoštolem zmaru. Všechny ty jeho filmy jsou beznadějné a v podstatě depresivní. Navíc mi ani nepřipadá, že by film sděloval nějaké originální myšlenky. Bergmana jednou viděti, atraktivní a zajímavé - avšak se zálibou a opakovaně se dívati: -pro mne naprosto nepochopitelné. A ještě si neodpustím poznámku, že luterská mše, která je tu poměrně detailně ukázána, působí v úseku přijímání "katoličtějším" dojmem než ta nová, pokoncilní (NOM). (21.01.2010)