Hosté večeře Páně

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)

Skepse, pochybnosti, rozčarování, smutek, deprese, chlad - jedna z možných charakteristik Bergmanova snímku HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ. Celý snímek líně tepe v ponurém tempu; vše bez sebemenšího náznaku naděje. Divákovi je tak předloženo těžké a tíživé téma; Bergmanem však natolik dobře zpracované, že je schopno zprostředkovat dostatečně intenzivní prožitek pochybností, životní tíhy a následné skepse. Shrnuto a podtrženo: Nedoporučuji na zahánění chmur. V každém případě však silné existenciální drama, které si zaslouží pozornost každého, kdo se nepídí pouze po onom know-how, ale i po know-why. (22.02.2005)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Bergmana mám moc rád a beru jeho pomalé tempo, ale tento film mi nesedl. Po jeho skončení nepřišla typická bergmanovská katarze, zkrátka nezíral jsem pár minut do zdi a neříkal si, jak to bylo geniální. Soudě dle hodnocení ostatních uživatelů, chyba bude asi na mé straně a sám si nejsem úplně jistý, co se nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem se před filmem zrovna vrátil z hospody ve výborné náladě, a tak mi vlastně bylo tak trochu jedno, jestli Bůh je nebo není.. Bohužel musím konstatovat, že Hosté Večeře Páně pro mě byli stejně zábavní, záživní a zajímaví jako nedělní mše. (05.03.2010)