Accattone

Accattone, aneb jak se v raných 60. letech v Itálii rodily šlapky :-), aneb jak udělat z nesympatického (Accattone) sympatické (Accattone). Velmi zajímavý a v pozdních minutách i poutavý příběh s dobrými postavami a povedeným vyprávěním. Ze začátku mě to, pravda, moc nebralo, ale od druhé půle, když Accattone začal procházet katarzí a na scénu přišla Stella (tehdá měly ženské postavičky, nebyly to ty vychrtlé věšáky na prádlo jako dneska), byl jsem polapen. (14.04.2012)

Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. (20.06.2013)

Noblesní hudba a syrový, přesto úžasně nasnímaný, obraz životního zmaru, úpadku morálních hodnot a zoufalého hladovění po stránce fyzické i duševní. Hlad po obyčejném, šťastném životě v prostředí sociálního dna, ze kterého jakoby nebylo úniku. ONI (viníci i oběti zároveň) to ví a dle toho také s životy svými i druhých jednají, jde jen o přežití...den za dnem, až do hořkého konce. (29.07.2017)

Accattone (po slovensky: Žobrák), považujem za jeden z vôbec najsilnejších, a zároveň i najsmutnejších režisérskych debutov v dejinách kinematografie, a to vďaka i samotnej melancholickej, pôvodnej hudbe J.S. Bacha, ktorej emocionálny účinok dosahoval neuveriteľne možného maxima, a k tomu i podtrhoval samotné prostredie, ktoré priamo kontrastovalo s mimoriadne fantastickou kompozíciou obrazu prostredníctvom čiernobielej vizualizácie T.D. Colliho, keď som mal vskutku naprosto reálny dojem, že sa zrovna nachádzam, zväčša v beznádejnom dianí, a to spolu s titulnou postavou Vittoriom "Accattoneom" Cataldim v podaní talianskym (ne)hercom Francom Cittiom, ktorého herecký prejav sa veľmi často vyznačoval úplne autentickým vcítením sa do svojej postavy, až to miestami normálne zachádzalo do najvyššieho predstaviteľného extrému (v pozitívnom slova zmysle). • Skrátka, P.P. Pasolini, vytvoril obzvlášť hodnotný počin, v ktorom stelesnila jednu z vedľajších úloh i pôvabná talianska herečka Monica Vittiová, vidíte teraz, ako sa to parádne rýmuje; Citti/Vitti. • Nerozumiem tomu, prečo mi vlastne toto vysoko umelecké dielo, tak dlho unikalo... (17.08.2023)

Cabiriine noci mali svojho nepriameho nástupcu a Mama Roma mala svojho priameho predchodcu. Accatone je spoločne s ňou možno najprístupnejším Pasoliniho filmom pre v podstate ľubovoľnú divácku kategóriu. Je to proste zo života a k pochopeniu netreba čítať zložité metafory (ale kto bude hľadať, nájde). Pasolini rád obsadzoval nehercov s výrazom ako po úteku z psychiatrickej liečebne, v tomto filme ale zostal niekde napoly a protagonisti pôsobia aj ako z ulice. Hlavná postava vám bude dokonca po čase istým spôsobom sympatická. Pasolini nezvaľuje všetku vinu na sociálnu situáciu, Vittorio má aj určité "zvláštne" povahové črty a jeho chovanie nepodlieha iba všeobecnému zmaru navôkol. Všadeprítomná uniformná moderná výstavba dokonca naznačuje, že ak by vedel robiť, nemusel by byť veľký problém si nejaký ten byt s nejakou tou ženskou aj kúpiť. Ako to s ním dopadne, rozhodne stojí za zistenie na vlastné oči. (04.11.2015)