Dekameron

Nemám rád italskou kinematografii, a už vůbec ne tu starší, přesto se mi však Dekameron líbil, hodně. Je to již docela dlouho, co jsem četl knižní předlohu, přesto jsem si při filmu mohl příjemně zavzpomínat, jaké bylo mé překvapení, že i povinná četba může být zábavná. Nedovoluji si říkat, že je to jednoduchý film, to vůbec ne, právě naopak, Dekameron je vcelku těžko stravitelný. Už samotná kniha byla komplikovaná, hlavně proto jsem byl zvědav, jak se s ní Pier Paolo Pasolini popere, spíše jsem přemýšlel, jakým způsobem bude na příběh nahlížet. Zda vyrazí cestou doslovné adaptace a nabídne nám rámcovou novelu ověnšenou několika povídkami, nebo se ji rozhodne vynechat a uplete nám změť povídek do jednoho příběhu. Nakonec překvapil, i když ne v tom kladném slova smyslu. Použil totiž různé povídky, které spolu nijak neprovázal, zároveň jsem za to však rád, neboť se mu tak podařilo bez velkých zásahů udržet ducha předlohy. 90% (11.08.2006)

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

Je zajímavé sledovat kombinaci Pasolini a komedie. Pokud totiž nějaké filmy postrádají dialogy, jsou to ty Pasoliniho. Stačí sledovat obličeje a pohyby herců nebo statické záběry na cokoliv, co se k tématu vztahuje a vysvětluje ho. Komedie bez dialogů, ale většinou nejsou komedie (pokud pominu éru němých filmů). Pasolini si vzal na mušku Dekameron, ve kterém toho mluveného vtipu taky moc není. Některé příběhy mají vtipnou pointu, ovšem škoda že Pasolini mnohdy sáhl po těch, ve kterých jsem tu pointu nějak nezachytila. Mnohdy mi úsměv na rtech vyloudily jen ty komické erotické situace. (04.08.2008)

Pasolini je hodně nekompromisní tvůrce spřádající své filmy zcela mimo zavedené konvence - a to především s co nejotevřenějším sexualním nádechem scén (panečku, i dnes se podobných obrazů mimo erotické filmy hned tak nedočkáte:) a překonáváním dobrého vkusu i tabuizovaných témat. To že svoji mozaiku pojímá spíše jako zábavné podobenství klasické knihy s co největším šokujícím zobrazením je nasnadě - v podstatě ho totiž nezajímá jak herci hrají (..tedy spíše přehrávají - a jsou to vůbec herci?), jestli je vše co se týče zvuku a obrazu v naprostém pořádku, nebo jestli má film občas nádech němé grotesknosti. Ne, jde o to šokovat, lechtivě pobavit, zaujmout výpravou a maskami (...jsou to vůbec masky, nebo opravdu taliáni většinou nemají zuby a jsou tak asexuální?:) a rozpoutat diskuzi, jestli je to všechno vlastně sračka nebo umění.. a to se filmu daří... Já se skvěle bavil, cítil jsem neutuchající sexuální napětí a přemýšlel nad tím, co tomu museli lidé říkat v roce 1970. (31.08.2006)

Tak jako Kytice z tisíce a jedné noci se odvíjí v rytmu nezkalené lidské zvědavosti a zalíbení, scénu za scénou, až k přirozenému vyústění, syntax tohoto snímku tvoří naopak nedokonalé úsměvné ženské i mužské pletichy, hrdlivost, hloupost, hbitý mámivý chtíč i neobratná panika před žárlivou prudkostí, krátkodechá lstivost a všemožné pozdní lítosti. *** Pasolini je pozoruhodný tím, jak do vnitřní struktury filmu dovede ladně a hladce přetavit určující lidská puzení jednotlivých společností, dějinných údobí, takže diváky rozčiluje či laská už jenom samotné plynutí scén, jejich vnitřní rytmus a logika, pokračování mikrodějů i jejich opouštění. Canterburské povídky pak sledují ještě jiný vzorec mezilidského dění. *** Neuvěřitelný kousek se však Pasolinimu podařil i se zachycením biblické rozklenutosti a věčnosti na všedních dnech Matoušova historického údobí. Jako by se mu podařilo ukázat, proč právě ta krajina a ta doba disponovaly takovou silou umocňovat osobní příběhy a povyšovat je na závazná podobenství všelidského konání. *** Nejen tedy Trilogie života, ale i s Evangeliem sv. Matouše by se měly tyto filmy chápat jako vzájemně se dourčující celek, výpověď o možnostech prožívání času, významovosti lidského života, životní syntaxi různých dějinných etap. (A snad k nim v tomto širším rámci patří i Saló, film, k němuž teprve uzrávám.) (30.06.2012)