Dekameron

Doslova nacpáno zemitým a často až vulgárním humorem, který ale rozhodně není záchodový. Pasolini to prostě uměl a i když (ne)herci samozřejmě často nedokáží opravdu přesvědčivě hrát (a mám na mysli spíš to, jak mluví, než cokoliv jiného), je to opravdu dobrý film. To, že jde o neherce taky má jednu neskonalou výhodu. Vypadají lidsky. Tedy takhle, vypadají jako lidé, které denně potkáváme. Jako lidé, kterými třeba jsme. Není zde vyjímkou, že se tu zeširoka rozevře něčí šavlozubý úsměv nebo uhrovatá, svrasklá a strupatá tvář. Nejvíc mě ale zaujala část o malíři Giottovi. Ta nebyla humorná ani nijak přisprostlá, ale absolutně ukázala, co to je inspirace a proč umělci dělají umění. Nadpřirozeno mi tu ale jemně vadilo. Jakoby nebylo dostatečně srostlý s příběhem, trošku prostě nepasovalo do rámce. Ale jinak, zatraceně kvalitní čtyři hvězdy (a pět ne jen proto, že to prostě není film na všední popracovní odpoledne). Ale jinak, víte, jak přidělat kobyle ocas? (15.08.2006)

Upraveno v dubnu 2021. Boccacciův Dekameron je jedním ze základních prvků celé italské kultury, středověk barvitě ožívá v jeho vnitřní rozpolcenosti mezi katolickou zbožností a lidskou přirozeností. Pier Paolo Pasolini, marxista, provokující standard morálního pokrytectví, nemohl charakter Dekameronu odmítnout, pro svůj účel ho zlidovět a přenesl do Neapole a jižních oblastí. Pasolini vykouzlil italskou renesanci, ozdobil ji zpěvem neapolských lidových písní, za klášter jeptišek zvolil středověkou rezidenci a ve dvacátém století palác bankéře Becketta a dneska luxusní hotel Villa Cimbrone, staré kamenné domy s podloubími a oblouky Neapole a Casertavecchia začlenil kameraman Tonino Delli Colli do živoucího tepotu středověku v zábavnější, poetičtější i erotičtější podobě. Éros je základní lidskou podstatou, avšak mocenské ambice katolictví prodávají Thanata, přesto se nikdo před svodem Érota neuchrání, důvěřivost je znakem naivnosti, nevinnost je pokoušena, dobro se zlem jsou cestou v prachu zprzněny a čest nebývá vždy ctností. K hlavním protagonistům Pasoliniho obcování s Dekameronem patří: důvěřivý, oklamávaný, a přesto šťastný Andreuccio z Perugie (příjemný Ninetto Davoli), utajený svět jeptišek zjasňující mladík Masetto z Lamporecchia (sympatický Vincenzo Amato), nevěru zatajující Peronella (zajímavá Angela Luce), hříšník mravopočestnosti z podstaty samotné věci až do posledního dechu života Ciappelletto (dobrý Franco Citti), svého umění znalý renesanční malíř a Giottův žák (směle provokativní i meditativní režisér filmu Pier Paolo Pasolini), tak nedočkaví mlaďoučcí milenci Caterina (Elisabetta Genovese) a Riccardo (Francesco Gavazzi) a sexuální příležitost využívající kněz Don Gianni (příjemný Lino Crispo), Z dalších rolí: Peronellin milenec Giannello (Vincenzo Ferrigno), malířův doprovod na cestě (Giacomo Rizzo), ubohý prosťáček Lorenzo (Giuseppe Arrigio), Andreucciova falešná fešná sicilská sestra (Maria Gabriella Maione), horlivě zbožný Ciappellettův zpovědník (malíř Giuseppe Zigaina), Caterinin pragmatický tatínek Lizio da Valbona (Giorgio Iovine), či představený přemalovaného kláštera (Gianni Rizzo). Pasoliniho Dekameron je podařeným převodem podstaty slavného literárního díla na filmový pás, nesnesitelná lehkost středověkého bytí dostala stylovou podobu. Rozervanost lidských duší mezi katolickou výchovou a mravní společenskou normou na straně jedné a živočišnou a ziskuchtivou lidskou přirozeností na té druhé nemohla dostat zábavnější a smyslovější tvary. (02.02.2010)

Jako doplněk čtení Boccaciovi bichle to bylo příjemné zpestření a připomenutí několika povídek. Jako zpracování předlohy mi film přišel dobrý, sám o sobě to už není žádná sláva. Nehledě na divný, zmatený scénář, kdy od sebe nejsou povídky nijak oddělené a není snadné poznat, že už se dívám na nový příběh. A ta o malíři je navíc rozkouskovaná na víc částí v průběhu filmu. Pořád je to však mnohem méně divné než Pasoliniho Oidipus rex. (28.04.2018)

Vždyť přesně takový středověk (a Boccaccio byl autor plně středověký) byl - nízké se prolíná s vysokým, smrt na denním pořádku, niternou zbožnost projevují i hajzlíci. Barvitý kolorit každodenního života (i vesnické svatby) doprovází velmi dobře vybraná folklorní hudba. Navíc pocta středověkým malířům nástěných maleb. (09.07.2010)

Pasolini je hodně nekompromisní tvůrce spřádající své filmy zcela mimo zavedené konvence - a to především s co nejotevřenějším sexualním nádechem scén (panečku, i dnes se podobných obrazů mimo erotické filmy hned tak nedočkáte:) a překonáváním dobrého vkusu i tabuizovaných témat. To že svoji mozaiku pojímá spíše jako zábavné podobenství klasické knihy s co největším šokujícím zobrazením je nasnadě - v podstatě ho totiž nezajímá jak herci hrají (..tedy spíše přehrávají - a jsou to vůbec herci?), jestli je vše co se týče zvuku a obrazu v naprostém pořádku, nebo jestli má film občas nádech němé grotesknosti. Ne, jde o to šokovat, lechtivě pobavit, zaujmout výpravou a maskami (...jsou to vůbec masky, nebo opravdu taliáni většinou nemají zuby a jsou tak asexuální?:) a rozpoutat diskuzi, jestli je to všechno vlastně sračka nebo umění.. a to se filmu daří... Já se skvěle bavil, cítil jsem neutuchající sexuální napětí a přemýšlel nad tím, co tomu museli lidé říkat v roce 1970. (31.08.2006)