Dekameron

Tvůrce tak složitý a jakoby přerývaný, jakým byl originální a esteticky až převzdělaný Pier Paolo Pasolini, i vzezřením tolik navazující na své renesanční předchůdce, nemohl vydávat jednoduchá a nekomplikovaná díla. Traktát přenesený na stříbrné plátno, podívaná obohacená o skvělou kameru, rukopis, jehož nezaměnitelnost již zdaleka bije do očí! Porozumět této hloubce znamená propracovat se k pozoruhodné svébytné kvalitě stále moderního světového globálního filmu. DEKAMERON, to předmorové hemžení Toscany i ostatní Itálie před černou smrtí poloviny 14. století, hrůzná vzpomínka, ale i nejeden netuctový zážitek, který se neomezuje na košilatosti, ale všímá si i ostatních stránek života, to všechno, shrnuto spíše do efektních scén než do volně komponovaných a do děje jakoby mimochodem vkládaných filmových povídek, je vlastně jednou velkou poutí po neučesané, ale plebejsky zdatné a radostné zemi. Obscénnosti, tolik zdůrazňované dobovou i současnou kritikou, tu vlastně přicházejí zkrátka: v době vypjatého erotického a pornografického filmu Pasolini působí spíše jako ostýchavý cudlín a způsob jeho pojednání těchto slunci vzdálených stránek lidského života je jemný a neopakovatelně - jak jinak to napsat - pasoliniovský. Myslím, že památka velkého italského filmaře bude i nadále přežívat v jeho tolik rozkošatělé a přece předčasně zavřené filmografii. (14.02.2010)

Dopředu upozorňuji že Passoliniho rád nemám a po tomhle asi nikdy mít nebudu. Režisér, který se mě stále snaží přesvědčit o tom že není normální, se rozhodl zfilmovat itaskou klasiku. První problém vidím už v té předloze. Kniha Dekameron rozhodně není nadčasová a všechno staví na zápletkách točících se kolem sexu. To co původně mělo mile společensky pobouřit a být jakýmsi lehkým peprným čtivem bohužel v dnešní době neobstojí. Passolini si toho vědom nebyl a tak natočil i tak svůj film, pouze postavený na tom jednom. Sexuální humor nad kterým by se chichotali možná tak ve 14. stoletím bohužel už nefunguje. Je to spíše laciná berlička, která je příliš křehká. Pár vtipných momentů tam bylo, které byli následně zadusány do země neschopným scénářem. Tento film je pro mě podprůměrnou adaptací podprůměrného románu. (11.08.2006)

Giovanni Boccaccio napísal Dekameron ako súborné dielo príbehov, ktoré si rozprávajú desiati ľudia medzi sebou. Každý z nich má prichystaných 10 príbehov a týmito príbehmi si krátia čas. Pier Paolo Pasolini pretvoril Dekameron na prvý diel jeho trilógie života, ktorý má síce z literárnou predlohou pramálo spoločné, ale rovnako ako príbehy v knihe aj Pasolini sa snaží nastavovať zrkadlo súdobej spoločnosti. Čo je ale to, čo robí tento film takým atraktívnym? Sú to hlavne príbehy, o ktorých každý z nás už niekedy v živote počul, alebo sa mu nejakým spôsobom stali, a pri najlepšom prípade na ne občas myslel. Pozeráme sa vlastne na seba, snažiacich sa v riave života spraviť pár dobrých vecí, pritom ale robíme aj pár zlých vecí a celé naše konanie poháňa túžba. Túžba tvoriť, túžba ničiť, túžba po láske, túžba po moci. Príbeh je mozaikovito pozliepaný, každá jedna filmová poviedka má svoju hlavnú postavu, ktorá je sympatická a stotožnenie s jej konaním je okamžité. Celým týmto príbehom prechádza postava jedného z najtalentovanejších maliarov Talianska v podaní samotného režiséra, ktorého úlohou je ozdobiť maľbou miestny kostol. Pasolini ako maliar, sleduje život všade okolo seba, necháva sa unášať rôznorodými príbehmi a má pre ne cit. Či už ako postava vo filme, alebo ako filmár samotný. Jeho posledná veta – Na čo tvoriť obrazy, keď je tak krásne o nich snívať – je myšlienka ktorá filmom preteká od prvej do poslednej sekundy. Film nemusíme ukazovať všetko. My si ale tie veci, ktoré nám neboli ukázané, krásne dokážeme dotvoriť. A to je podľa mňa sila tohto filmu. Aj napriek počiatočnej jednoduchosti, erotickosti a miernej nechutnosti, je to stále príbeh, ktorý nás núti dotvárať si súvislosti v priebehu pozerania a tým si sami vytvárame dokonalý obraz nás samých, tak ako ho vnímame vo svojom vnútri. To dokáže málo filmov. A uvedomenie týchto vecí príde vždy až potom čo príbeh skončí. A my si uvedomíme, že nám bolo dovolené ho dotvoriť. A to je podľa mňa to, čo robí tento film takým výnimočným, aj keď nie úplne dokonalým. (10.10.2010)

Vcelku dobře odvedená filmařská práce a silně přehrávané herecké výkony hold k Pasolinimu patří. Líbí se mi lechtivé, ne-li přímo vzrušující filmy, a nevím jestli se mám stydět, když prozradím, že mne příjemně lechtalo v podbřišku při sledování Dekameronu. Nebylo to ovšem způsobeno přitažlivostí ani jednoho z těch zajímavých komparsistů (opravdu nevím, zda takoví "fešáci" chodí po italských plenérech, nebo má Pasolini v týmu tak šikovné maskéry), ale bylo to způsobeno tím drsným, nevybíravým způsobem, jakým Pasolini zobrazuje jinak tak báječnou činnost, jakou je sex...a jéje...nějak se červenám, ale to naštěstí nevidíte. (11.08.2006)

Nečetl jsem Dekameron, tudíž nevím, kolik toho má s filmem společného, ale jestli aspoň trochu, tak to musí být docela nářez. Jestli jsem z tohoto filmu něco pochopil, pak to, že Pasolini nebyl zrovna velký přítel katolické církve a dal to zde dost jasně najevo. Dokážu si představit, že se kdejakému prelátovi zatmělo před očima, pokud to tedy nějaký viděl. No a jestli proti tomu filmu křičeli, pak určitě nejvíc ti, kteří mají sami nejeden ten hřích na kontě včetně porušení celibátu. (13.08.2006)