Dekameron

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

V první řadě musím říci, že se mi film líbil. K Dekameronu jako k takovému od Boccacia mám velmi vřelý vztah, na střední jsem si pár povídek přečetl a líbily se mi. Z "Dekameronu" od Pasoliniho mám dost smíšené pocity. Jeden pocit je ten dobrý - svérázný obhroublý druh vtipu, určitá zemitost a u některých povídek atmosféra jako při čtení Boccacia. A teď to horší - občas značné tlačení na pilu (Pasolini se s estetikou skutečně moc nesral, ale přesto je jeho Trilogie života jeho nejmalebnějším obdobím tvorby), chvilková horší orientace (nebyl jsem si kolikrát jist zda se jedná pořád o tu povídku, či už o nějakou jinou) a někteří značně toporní neherci, kteří svými zjevy působí dosti odpudivě. Ale když to všechno vezmu dohromady, nemohu popřít, že je "Dekameron" dobrý film. (05.10.2007)

Pasolini natočil adaptáciu poviedok, ktoré som nikdy nečítal. To je výhoda, pretože film by mal fungovať ako samostatné umelecké dielo, Séria krátkych, svižne natočených poviedok, niekedy vtipne vypointovaných, inokedy na prvý pohľad trochu vyšumených do stratena. To sa ale bude líšiť podľa diváckeho vkusu. Pre mňa sa skôr jedná o zaujímavý experiment, ako o silný umelecký zážitok. Každému určite utkvú v pamäti niektoré hrôzostrašné ksichty, nevynímajúc ten režisérov:). My ľudia sme už takí, ako nám tento film predkladá. Plní pokrytectva, klamstiev, ziskuchtivosti, chtíču (ten sa jediný na druhom svete odpúšťa) a falošného kresťanstva. Schopní manželskej nevery a toho najhoršieho, vraždenia. To si z neho zoberie každý. (06.11.2012)

Tak jako Kytice z tisíce a jedné noci se odvíjí v rytmu nezkalené lidské zvědavosti a zalíbení, scénu za scénou, až k přirozenému vyústění, syntax tohoto snímku tvoří naopak nedokonalé úsměvné ženské i mužské pletichy, hrdlivost, hloupost, hbitý mámivý chtíč i neobratná panika před žárlivou prudkostí, krátkodechá lstivost a všemožné pozdní lítosti. *** Pasolini je pozoruhodný tím, jak do vnitřní struktury filmu dovede ladně a hladce přetavit určující lidská puzení jednotlivých společností, dějinných údobí, takže diváky rozčiluje či laská už jenom samotné plynutí scén, jejich vnitřní rytmus a logika, pokračování mikrodějů i jejich opouštění. Canterburské povídky pak sledují ještě jiný vzorec mezilidského dění. *** Neuvěřitelný kousek se však Pasolinimu podařil i se zachycením biblické rozklenutosti a věčnosti na všedních dnech Matoušova historického údobí. Jako by se mu podařilo ukázat, proč právě ta krajina a ta doba disponovaly takovou silou umocňovat osobní příběhy a povyšovat je na závazná podobenství všelidského konání. *** Nejen tedy Trilogie života, ale i s Evangeliem sv. Matouše by se měly tyto filmy chápat jako vzájemně se dourčující celek, výpověď o možnostech prožívání času, významovosti lidského života, životní syntaxi různých dějinných etap. (A snad k nim v tomto širším rámci patří i Saló, film, k němuž teprve uzrávám.) (30.06.2012)

Takže všechno se to točí kolem toho, jak sehnat prachy nebo někoho voject. A už je jedno, je-li to žena přítele, dcera někoho nebo jeptiška. Všechno je ospravedlněno. A tak to má být. Humoru je tam dost, ale místy je to takové podivné. Možná je to rukopis Pasoliniho, že nechává kameru koukat na postavu v jejím vyjeveném, vysmátém neb naštvaném výrazu, ale to mi připadlo takovy blby. (09.05.2006)