Oidipus král

No tak musím se přiznat, že přibližně prvních 10 minut jsem měl silné nutkání film vypnout. Poté jsem si však tak nějak na vše zvyknul. Vše se nějak ustálilo a začalo se jet přibližně po Sofoklových kolejích. Film se velmi slušně drží předlohy - tedy neovlivnitelnosti předpovězeného osudu. Zpracování filmu je však děs a hrůza. Dokonce při té mečovací scénce jsem měl pocit, že si z diváků dělá režisér Pier Paolo Pasolini prdel. Herci jsou neskutečně nesympatičtí, a to úplně všichni. Přostředí kde se děj odehrává je naštěstí slušné. Dávám 2* s očima v takové poloze jako byly Oidipovy oči v samotném závěru. A věřte, že toho zrovna moc neviděl. P.S. Viděno v italštině s anglickými titulkami. (12.05.2012)

Otázkou dne je, co tento film chtěl světu říci. Pasolini chtěl upozornit na dva základní tematické aspekty - autobiografický a politicko-sociální. Příběh Oidipa je znám snad každému a zde se jedná jen o jeho přenesení na plátno. Bohužel v otřesných exteriérech Maroka a strašných kostýmech. To si jistě Sofoklovo dílo nezasloužilo. A úvod a závěr filmu? Jak napsal Matty:"Prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy." S tímto tvrzením plně souhlasím. Ovšem režisér to vidí samozřejmě jinak. Počátek vyobrazuje Pasoliniho narození a jeho odpor proti nástupu fašismu. Konec pak tragického hrdinu, chudého žebráka v průmyslové zóně Milána let šedesátých. Jistou výpoveď v tom tedy lze nalézt, avšak já jsem ji neobjevil a celý film ve mě zanechal mdlý dojem. (01.03.2007)

Úžasně promyšlený a v každé drobnosti vypiplaný film, přestože pro nezkušené oko to může působit zcela opačně. Je třeba se zaměřit na detaily a až potom na celek. Opět výtečný Franco Citti a také ikonická Silvana Mangano. Zvláštní, ještě před dvěma měsíci by mě nenapadlo, že si do té doby mnou nepříliš prozkoumaného Pasoliniho tak oblíbím. (27.05.2013)

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)

Pasolini previedol klasický príbeh do výsostne filmovej reči, ktorej veľkoleposť je umocnená metafyzicko-surreálnymi prvkami (prázdne vyprahnuté priestory s "barbarskou" berberskou architektúrou, mimoriadne sugestívne masky veštkyne a sfingy a v neposlednom rade drásavo expresívna japonizujúca hudba odkazujúca snáď ku Kurosawovmu Krvavému trónu). Vzhľadom k tejto štylizácii mohol Pasolini upustiť od "povinného" pátosu, miestami vari až nechcene komickému. Úvodný predlhý záber na tvár dojčiacej Silvany Mangano, v ktorej sa objavujú protichodné emócie, je nezabudnuteľný a zaručene bude diváka "strašiť" až po kremáciu. PS: S odstupom času pridávam hviezdičku. Vlastne nie, ona sa pridala akosi sama. (10.06.2009)