Rogopag

(1) trocha pop-psychologie neuškodí. Takový příběh do letní nedělní přilohy novin. (2) krátké režisérské cvičení na téma rozpad vztahu. Originální (práce se zvukem, vyjádření hlavní myšlenky: Já tě exmiluji), ale nechápu propojení s atomovým výbuchem. Muž a žena si takhle přestávají rozumět od nepaměti. (3) Barevné scény jsou výborné, cynický režisér na plátně předčítá z režiséra skutečného. Marxismus nebo katolictví - kompars má vždycky hlad. (4) "jen" satira, ale ty děti žijící reklamou jsou přesné (Viva myšáček!) a takovou rodinku uvidíte dnes v každém motorestu. Konzum je věčný. (07.07.2009)

Rosseliniho povídka je nejslabší a byl odvážný tah dát ji hned na začátek. Obávám se, že dost diváků odradí od dalšího sledování. Je sice poměrně zručně natočená, ale co naplat, když točit ji nemělo žádný smysl. Je totiž absolutně o ničem a nevyvolá žádné emoce. Hned druhý Godardův příběh je na tom o poznání lépe. Podivná změna v chování lidí po výbuchu bomby a jediný muž, který to ,,prospal" působí dost klaustrofobicky, zvláštně, děsivě... A tedy hodně dobře. Třetí filmek je od Pasoliniho, což je režisér, o kterém nevím co si myslet. Jeho ,,trilogie života" mi přišla vyloženě odporná, naopak Evangelium sv. Matouše výborné. Povídku Tvaroh z tohoto fimu mu určitě připisuju k dobru, ačkoliv na začátku jsem byl trochu zmatený a nevěděl jsem, jak to uchopit. Perfektní závěr mě však přesvědčil. Poslední povídka od v Čechách neznámého Gregorettiho také nebyla špatná. Může se jí vyčítat dějová plytkost, ale to klidně odpouštím, protože je to výborně natočeno (třeba prostřih lidi v restauraci x slepice). Konečné hodnocení je tedy kladné, protože tři ze čtyř povídek jsou z mého pohledu vážně povedené. Z hlediska celkového propojení příběhů bych ale trochu víc zapřemýšlel nad hudbou, která se hlavně ke dvěma prostředním povídkám zrovna dvakrát nehodí. A hlavně bych udělal mezi jednotlivými segmenty delší přestávky. Opět především nad dvěma prostředními povídkami bych se rád trochu déle zamyslel a nepřeskakoval okamžitě na další příběh, aniž ten první dozněl. (28.04.2007)

Upraveno v červnu 2024. Rogopag, povídkový film o veselém konci světa, provokuje, byť některé ty akty provokace dávaly svůj plný smysl především ve své době a na daném místě. Koncem světa stal se pád ideálů vlastních předsudků, alergická reakce na neustálou hrozbu v racionálním světě, určitá mravní zkaženost či samotná struktura liberálního tržního hospodářství. Celek je svěží a odlehčený, drzejším zaujetím, jízlivějším obrazovým i ideovým způsobem. Roberto Rossellini si v Cudnosti vzal na mušku tradiční italské maskulinní stereotypy a svým způsobem emancipuje ženu v tradiční zemi katolického patriarchátu. Mezi prostředky jeho jízlivějšího šlehnutí patří dotěrného zájmu zbavující se letuška Anna Maria (Rosanna Schiaffino), sebevědomý i zoufalý obchodník Joe (Bruce Balaban) či jihoitalsky ortodoxní snoubenec Anny Marie Carlo (Carlo Zappavigna), nešťastný ze ztráty cudnosti. Jean-Luc Godard, jediný neitalský spolutvůrce, v Novém světě především alegoricky dopracovává důsledek panické úzkosti doby, již vyvolala kubánská krize. Vždyť samotná podstata hrozby doby je zcela jistě nelogická z hlediska poučení se z dějinné paměti. Jeho prostředky jsou Paříž, muž (Jean-Marc Bory) zaznamenávající ztrátu logiky a jeho exmilující milenka Alexandra (Alexandra Stewart). Pier Paolo Pasolini je se svým Tvarohem, jako obvykle, kriticky prostořeký. A to ke společnosti a k její morálce. Používá k tomu ostrý kontrast mezi hodnotovými idejemi základního symbolu kulturně etické podstaty evropské civilizace a realitou, nemilosrdnou, a to jak tím sociálním rozčleněním, tak rovněž citovým zhrubnutím jednotlivostí i celku. Prostředkem je mu prostředí jeho vlastní filmařské profese, manýristické obrazy a osobní poezie. Výrazovými útvary jsou nejubožejší a stále vysmívaný komparzista Giovanni Stracci (Mario Cipriani), nadneseně pasoliniovský filmový režisér natáčeného filmu (Orson Welles s hlasem Giorgia Bassaniho), hlavní herecká hvězda snímku Sonia (Laura Betti) i přehlížený novinář (Vittorio La Paglia). Ugo Gregoretti v Kuřeti z volného výběhu se sžíravou ironií nahlíží nejzákladnější principy konzumního způsobu života, onu esenci pokroku a úspěchu západní civilizace. A na tom se vlastně, bohužel, dodnes nic nezměnilo. Jeho obětí i satirickým prostředkem je středostavovská rodinka Togniů: do všech pastí systému se stále chytající mužská hlava rodinky (Ugo Tognazzi), jeho ženuška (Lisa Gastoni) a jejich reklam znalá dítka (Ricky Tognazzi a Antonella Taito). Je to kousavé, dynamické, provokující, drzé, karikující. Ta jistá nepoučitelnost člověka je současně zábavná i děsivá. Pronikavější, než by se mohlo na první pohled zdát či jevit. (13.10.2009)

Rosellinni, Godard, Pasolini a Gregoretti = RoGoPaG, vskutku z môjho pohľadu dosť rozporuplný, ďalej v danej veci nadviažem; poviedkový titul, ktorého zvláštny názov mimochodom pochádza z práve prvých dvoch písmen priezvisk režisérov, resp. na konci už teda iba konkrétne z prvého písmena, ktorá bola nakoniec úplne tou najlepšou, v opačnom prípade by bolo konečné [z]hodnotenie zrejme aspoň i o stupeň nižším, a veď predsa napokon posúďte sami: 1). Il libatezza ["Sloboda"] je pomenovanie prvej poviedky, ktorá pojednávala o zväčša sexy čiernovlasej letuške AnneMárii, do ktorej sa extrémne, a k tomu snáď i chorobne, počas daného letu, zamiloval istý, americký pasažier Joe, čo bolo v podstate úvodným spúšťačom nasledujúcich udalostí... HODNOTENIE: *** • 2). Il nuovo mondo ["Nový svet"], sa zase pre zmenu venoval iným postavám v zložení: Muža & Alessandry, akomsi páru na konci so vzťahom [narážka na autora!], pričom zároveň taktiež zrovna prebieha[la] i akási, apokalyptická konštelácia hviezd v podaní neďaleko explodovanej, atómovej bomby...! HODNOTENIE: ** • 3). La ricotta ["Tvaroh"]  Film vo filme; akosi tak trochu obrátenom naruby, ktorý povedzme nakrúcal »biblický epos« tak, ako sme ho vari ešte nikdy predtým, ba asi ani potom, nevideli, kedy trebárs medzitým taký naozajstný: Orson Welles, stelesnil nikoho iného, než ústredného Režiséra tohto filmu...? HODNOTENIE: ** • 4). Il pollo ruspante ["Kura z voľného chovu"], ma oslovilo plne najviac, pretože MIMORIADNE konzumná spoločnosť v druhej polovici 60. rokov minulého storočia, rozhodne neprebiehala iba v týchto pohnutých časoch v Taliansku, ale súčasne sa tiež preniesla, a to ani nehovoriac o celkovej ROZŠÍRENOSTI zo svojej strany, aj do aktuálneho 21. storočia, vrátane i Slovenskej republiky, kde sa môžeme kľudne považovať za akýchsi maximálnych konzumentov, konečných spotrebiteľov so spotrebiteľskými trikmi zo strán predávajúcich: par excellence! Účasť oboch Ugov, na jednej strane za kamerou [U. Gregoretti], a pred kamerou v podaní Ugoa Tognazziho, bola naprosto najideálnejšou, keď by som na záver len podotkol, že malého syna tejto postavy si zahral skutočný Ricky Tognazzi, čím sa dosiahol i neuveriteľný punc autenticity; skrátka: to najlepšie prišlo [AŽ] na koniec. HODNOTENIE: **** • VÝSLEDOK? Nebyť priaznivého záveru, tak by to skončilo zle-nedobre! (18.12.2023)

Povídkový film, který vlastně nic nespojuje, protože se na něm podíleli režiséři rozdílných škol, generací, národností i témat. Tím pádem je i nevyrovnaný, absolutní vrchol pro mě představuje Pasoliniho povídka z prostředí filmového štábu - mistrovská analýza lidského sobectví a bezohlednosti. Zaujal mě i opomíjený Gregoretti se svou temnou satirou konzumní společnosti stojí na dobře vypozorovaných situacích a absurditách, které přináší moderní prosperující společnost. Slabší je Rosseliniho povídka, která je spíš nataženou zfilmovanou anekdotou, a neoslovilo mě ani Godardovo zpracování jinak zajímavého námětu. Celkový dojem: 70 %. (19.05.2008)