Loni v Marienbadu

Francouzská nová vlna asi nebude můj šálek čaje. Z toho co jsem zatím z tohoto období viděl (moc toho ale nebylo) mě trochu více zaujal jenom snímek U konce s dechem J.-L. Godarda. __ Ano, u tohohle filmu můžu obdivovat novátorskou formu. Ale co z toho, když jsem se téměř celou dobu sledování nudil (ale také jsem se naučil novou hru) a podruhé už tento snímek rozhodně vidět nemusím? 55% (07.06.2012)

Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. (13.03.2011)

O některých filmech se říká, že nejsou pro každého. Nevíte-li co si pod tím tvrzením představit, podívejte se na Loni v Marienbadu a s největší pravděpodobností to pochopíte. Co se mého názoru týče - opravdu jsem bojoval, zkoušel skládat významy, zkoušel jsem vnímat jen obrazy, pokoušel jsem ten film vnímat instinktivně... a přestože se určité výsledky dostavily, utkvěla mi na konci v hlavě jen hra, ve které černovlasý dlouhán nikdy neprohrává. Přelomový, moderní film? Možná. Jsem ochoten dát tomuhle uměleckému patvaru ještě jednu možnost. Do té doby však zůstávám zmatený a zaražený. 40% Mimochodem, chladným mě nechávají i další kousky Resnaisovy tvorby - Válka skončila a Hirošima, má láska. Asi jsme si s tímhle umělcem nebyli souzeni. (01.03.2007)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)

Loni v Marienbadu je jeden z těch filmů, co od první minuty až do závěrečného "Fin" intenzivně útočí na všechny vaše smysly a především na vaši schopnost soustředění. Tento naprosto bezdějový film upoutá především svým výtvarným ztvárněním, je velmi poetický a působivý. Film je velkou časovou hříčkou. Základní kostra tohoto dílka by se dala načertnout asi takhle: Hlavní hrdina se v lázních pro vyšší společnost snaží přesvědčit mladou ženu doprovázenou (snad) jejím manželem, že před rokem s ní něco měl, ale ona se vytrvale brání. Film je možný interpretovat asi 6 miliardami způsoby a nemá smysl sem psát jeden jediný výklad, který by beztak byl svazující a omezil divákovu imaginaci. Film je o vztazích, vzpomínkách, času... Snad je ale těch 94 minut příliš, protože udržet si pozornost celou dobu je velice obtížné. Rozhodně to není dílo pro běžné zhlédnutí. (26.04.2006)