Loni v Marienbadu

Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) (02.05.2020)

Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10 (21.05.2018)

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Ingmar Bergman se v roce 1961 potkal s Davidem Lynchem a natočili společně film, jinak to nevidím. Viděl jsem už něco přes tisíc filmů, ale tento je naprosto jedinečný. Vůbec nevadí, že v podstatě nemá příběh, protože atmosféra hotelu plného přízraků je tak hutná, že si úplně vystačí sama o sobě. Když přihlédneme (ale jen lehce) k roku vzniku, není od věci označit Loni v Marienbadu (skvělý název!) za geniální film. (18.10.2010)

Loni v Marienbadu je naprostý unikát a přelomová záležitost v historii kinematografie. Alain Resnais nabourává veškeré filmové konvence a originálně vytváří mrazivou obrazovou koláž, kterou jsem v podobném provedení ještě neviděl a na snímek z roku 1961 hlavně vůbec nečekal. I přesto se k filmu nehodlám "patolízalsky" postavit a bezmyšlenkovitě ho adorovat. Obrazově a zvukově je bez diskuze poutavý, ale obsahově se jedná o šíleně repetitivní omáčku, která mě velmi rychle přestala bavit a zajímat, resp. bohužel jsem ani nezvládl dokoukat. Zbožňuji babrání se v detailech a hledání symbolismu, ale Loni v Marienbadu mi silně nesedlo a po prvotním nadšení se brzo dostavila ubíjející nuda. Poeticky pojatá narace mi přišla velmi plytká, nezáživná a nic neřešící. A že to měl být záměr? To se na mě nezlobte, ale k čemu je fascinace bez načrtnutého prostoru pro fantazírování? Ale nikoliv jasně vyložené karty, to přece od artovek není vždy třeba. Totálně povrchní pseudointelektuální záležitost, která se tváří jakože ne. (13.01.2016)