Loni v Marienbadu

S tímto filmem mám podobný problém jako s autorovým přechozím dílkem Hirošima, má láska. Ano, Resnais opět nabourává stávající narativní postupy, ale ... přece jen kvůli tomu, že je něco přelomového nebudu film nadsazovat. Tento film není pro každého. Kdo nemá nervy na věčnou symboliku a věčné "kde nic tu nic" měl by se poohlédnout po něčem jiném. (10.07.2009)

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Marienbad tímto jmenuji nejnudnějším místem filmové historie. Z úcty k neotřelým narativním experimentům a loudavé, prostorově nesvázané kameře hodnotím zlatou střední cestou, ale zároveň s obrovskou výstrahou všem, kteří si film zamilovali pro autentické zprostředkování děje a emocí - tohle není umění pro nás, zaplaťpánbůh... (07.07.2016)

Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. (13.03.2011)

Loni v Marienbadu je naprostý unikát a přelomová záležitost v historii kinematografie. Alain Resnais nabourává veškeré filmové konvence a originálně vytváří mrazivou obrazovou koláž, kterou jsem v podobném provedení ještě neviděl a na snímek z roku 1961 hlavně vůbec nečekal. I přesto se k filmu nehodlám "patolízalsky" postavit a bezmyšlenkovitě ho adorovat. Obrazově a zvukově je bez diskuze poutavý, ale obsahově se jedná o šíleně repetitivní omáčku, která mě velmi rychle přestala bavit a zajímat, resp. bohužel jsem ani nezvládl dokoukat. Zbožňuji babrání se v detailech a hledání symbolismu, ale Loni v Marienbadu mi silně nesedlo a po prvotním nadšení se brzo dostavila ubíjející nuda. Poeticky pojatá narace mi přišla velmi plytká, nezáživná a nic neřešící. A že to měl být záměr? To se na mě nezlobte, ale k čemu je fascinace bez načrtnutého prostoru pro fantazírování? Ale nikoliv jasně vyložené karty, to přece od artovek není vždy třeba. Totálně povrchní pseudointelektuální záležitost, která se tváří jakože ne. (13.01.2016)